Deník spisovatele – Kundera aneb něco o českých mindrácích…

Málokdy se v Česku stane, že by vydání knihy způsobilo takový poprask, jako se to stalo s biografií Milana Kundery. Dokonce i český premiér s ní pózoval ve svém nedělním hlášení Čau lidi, aby zdůraznil, že to není vůbec dobrá kniha. Tím myslel, že je to morálně špatná kniha, a já bych řekl, že jestli se knize něco podařilo, pak otevřít bolavé rány minulosti, které naše společnost v sobě nosí. Jednak vzbudila vášnivou polemiku kritiků, kteří už jen málokdy vylezou ze svých smutných koutů, což jednak dokazuje stále beznadějnější úroveň literatury, ale také to opět jednou vrhlo světlo na dva zákopy v české společnosti.

Projevily se totiž jen dva krajní postoje, jeden knihu i s jejím morálním názorem na Kunderu odsoudil, zatímco druhý knihu ocenil. Až na několik výjimek lze tyto dva postoje rozdělit na morální relativismus a na morální dogmatismus. Proč je to tak vyhraněné? Samozřejmě, že je to nemoc doby, myslet černobíle, vyjít ze své subjektivy (původu, temperamentu) a dobrat se chladnou logikou k názoru, který je dokonale extrémní. Ale není to jen o tom, důvodem jsou i objektivní fakta, kterých se kniha týká. Jan Novák vrší zdokumentované údaje o Kunderovi a není to příliš veselé čtení, jelikož vypovídá ze všeho nejvíc o své době.

A právě sama doba formuje konkrétní postoje nejvíc. Nevěřím, že takové vášnivé kritiky, které jsem měl možnost si přečíst, vyvolaly jen sympatie či antipatie ke Kunderově (příp. Novákově) osobnosti. Stejně jako Kunderu ovlivnil otec, zapálený komunista a budovatel kultury, máme i my všichni svůj původ, a zdá se, že často vytěsněný vztah ke své minulosti, který předurčuje naše postoje. Pak se ovšem uchylujeme k poměrně černobílému hodnocení života spisovatele Milana Kundery. A tím nemyslím, že je to jednoduchá přímka mezi otcem komunistou nebo otcem kulakem, která nás postaví do správného zákopu.

Podstatnější na tom je to, jak stále působí minulost. Její nedořešenost se na této kauze ukazuje velmi pregnantně. Jan Novák zaujímá postoj morálně dogmatický, má svůj původ, byl emigrantem, a je poznat, že v průběhu psaní biografie se v názoru ještě utvrdil. Kundera je morální relativista, je to člověk bez skrupulí a kariérista. Ano, také je skvělý spisovatel, ale to je v morálním odsudku podružné. Jestliže udal, aby se sám zachránil, nemůže už mít naši úctu. Dílo je tím nakažené jako koronavirem. Tady nadsazuju, protože mi to z té knihy tak trochu vyplývá. Buďto jste na správné straně zákopu, anebo jste morálně pochybní.

Obecně vzato bych přivítal větší názorovou bohatost. Ve společnosti prostě neplatí jednoduchá logika, je třeba hledat nadhled, rozporovat realitu tak, aby získala větší plastičnost. Kundera je složitá, ale významná osobnost, je třeba jí dát prostor, aby se vyjevila v celku. Přestože už dvacet pět let, co ho beru za svého mistra, vím, že to byl konjunkturalista, také vím, že nikdo jiný tak dobře nezasadil myšlenky do prózy jako on. Novákova biografie je umění možného (ideální by byla Kunderova spolupráce), je čtivá, občas až příliš dogmatická, jejím bonusem je, že svrhává modlu a obnažuje mindrák totality, který mnozí z nás v sobě stále nosí…

Ukázka z knihy Deník spisovatele