Deník spisovatele - kdo vidí černobíle, povrchně nálepkuje...

Vždycky, když mi někdo přilepil nějakou nálepku, užasl jsem. Jak nízkou a pochybnou informaci tím vlastně podává? pomyslel jsem si. Za poslední roky, když jsem si vypěstoval vlastní styl, se mi to příliš nestává, a když tak výjimečně. A pokud mi někdo jakoukoliv nálepku dá, třeba, že jsem existencialista, říkám si, že to něco vypovídá spíš o tom, kdo tu nálepku nalepil. Zpravidla si tím chce zařadit to, co je mu cizí, čemu nerozumí, do příhodné přihrádky v bezpečném sejfu minulosti.

Je běžné, že hledáme šuplíky, abychom se ve světě vyznali, ale když se to dělá zjednodušeně, ukazuje to na úzkost, kterou nálepkovači v sobě nosí, strach z cizího, z jiného, prostě na xenofobii. Jestli je u nás něco typické, je to právě toto: žádný rasismus, ale dělení na blízké a na cizí, černobílost vidění, povrchní odsudky. Už dávno nejde o žádné ideje nebo ideologie, ale z nich právě naše myšlení vychází, ti, co se infikovali totalitou, jinak zjevně uvažovat neumějí.

Pro takové myšlení je typická zacyklenost. Co se mi nevejde do zorného pole, to musím zpacifikovat tím, že to onálepkuji, ať to zkrotne pod tíhou odsudku. Nemusím nad tím dál přemýšlet, je to zase tak bezpečné, jako všechno ostatní v české kotlině. Nejlepší, když někdo píše tak, jak se psalo před sto lety, to obdivuji, ale ten, kdo píše nezařaditelně, toho si musím přeložit, najít správný šuplík. Stačí, že si pokládá existenciální otázky, pak to bude jistě existencialista.

Ano, pokládám si opravdu existenciální otázky. Což neznamená, že se tím stylizuji do hnusu nebo odcizení jako ve 40. až 60. letech. Ostatně otázky po smyslu života si pokládáme od pravěku. Jestliže popisuji jednotlivé existence v epizodním prožitku, dělám to proto, abych objevil něco, co by se jinak skrylo. Dělám to pozitivně, s pochopením, ale také se soucitem a humorem, který byl existencialistům mimořádně cizí. Každá stylizace se totiž bere až příliš vážně.

Především mi jde o autentičnost. A to je úplný opak stylizace, dnes, když žijeme napůl virtuálně, je to klíčové. Černobílí lidé žijí až po uši ve virtualitě a přitom ji kritizují. Nejradši by se vrátili k přírodě. Já naopak vidím, že virtualita, čili to, co vytváříme, je běžnou součástí reality. Jak se s ní vypořádáme, jakou svébytnost v ní najdeme, to je naše autenticita. Prvním krokem je nedbat na žádné nálepky.

Naše doba je mělká a nehledí na zkušenosti. Vystačí si s nastylizovaným povrchem a ten vede k černobílosti. A černobílost svádí k hlouposti. Ach, jak je snadné kliknout na tlačítko: Líbí se mi to. Ale je v tom autenticita? Něco, co nás dělá lidským? Dělit společnost na líbí nebo nelíbí, na blízké nebo na cizí, na přátele nebo na nepřátele? Zdá se, že většině to takto vyhovuje, ale mně nikoliv. 

Ale slibuji, že si koupím černý kousavý rolák, jaký nosívali existencialisté, abych měl tu správnou uniformu...

Ukázka z knihy Deník spisovatele