Musím pochválit Aktuálně.cz, že zveřejnili rozhovor s Jiřím Bartoškou, který je jednou z těch osobností, co určovaly devadesátá léta. Já jsem sice tehdy sotva bral rozum,
Musím pochválit Aktuálně.cz, že zveřejnili rozhovor s Jiřím Bartoškou, který je jednou z těch osobností, co určovaly devadesátá léta. Já jsem sice tehdy sotva bral rozum, ale vím, že to nebylo ani tak o nezměrné svobodě, která by vedla k excesům, jako spíš o sametovém étosu, který umožňoval lidem být sama sebou. Tato emancipace od totality, od ideologií, které nám brání svobodně myslet a tvořit, byla evidentní, a od té doby se stále víc ztrácí v bájné minulosti. Jako by na tom, co je na člověku nejlepší, na jeho sebeuvědomění, už opět téměř nezáleželo - naopak, opět se vrátila doba ideologického znásilňování.
Může to vyznít přehnaně, pro konformisty určitě, ale lakmusovým papírkem doby je úroveň jejího sebezpytu. Jak říká Jiří Bartoška, dobré bijáky se netočí proto, jelikož nejsou dobré scénáře. Jako by nebyl nikdo, kdo by dokázal odhalit pravdu, ukázat realitu. A tady se dostávám k ideologii, která umravňuje, napravuje, vyvažuje, zestejňuje, ale přitom ničí to, co je nejcennější, tj. tvořivost. Jen vlastní postoj, zcela autonomní, může vést k pravdivému poznání. A když vás od školy oblbuje ideologie, těžko kdy napíšete opravdový biják, i kdybyste byl talentovaný. Proto vznikají filmy, které se vezou na alarmistické vlně.
Chybí nám velký příběh, který říká pravdu. Ano, jednodušší lidé si myslí, že společnost určuje růst HDP. Ale inovace je v příběhu: filosofickém, vědeckém nebo uměleckém. Ostatně Komunistický manifest byl především velký příběh, což je paradox, když dnešní levičáci proti všem „velkým“ příběhům tak brojí. Důležitá je sounáležitost, kolektiv, rovnost, a tudíž hlavně průměrnost. Tahle průměrnost vede k falši, iluzím a pokrytecké morálce, což jsou příznaky tyranie. Nápor zideologizovaných se dere do médií a institucí, aby umlčel pravdivost; bohužel pravda je, vážení pionýři, vždy zcela nekorektní.
Devadesátá léta pro mě znamenala výbuch sebepoznání. Vstřebával jsem do sebe čtyřicet let zakázané literatury, jezdil po Evropě, studoval, občas si hledal obživu. Na dobrých dvacet let jsem se ztratil ve výšinách ducha jako pomyslný Zarathustra. Pak, když jsem se rozhodl něco ze sebe dát, zjistil jsem, že svobodný duch zmizel. Pár mohykánů, ale žádná nová generace, jiný styl, samé opakování, konformismus. Jediné, co sem dorazilo nového, byla ideologie, která chrání, balzamuje, sterilizuje, ale žádnou pravdu nevytváří. Produkuje ideologické fráze, které se omílají v médiích, až to vypadá, že nic jiného není.
Pro mě byl šok, když jsem si v časopisu Host přečetl, jak šéfredaktor tvrdí, že svoboda musí ustoupit. Že jsou tady důležitější hodnoty jako je ochrana klimatu anebo menšin. Takhle se tady náhle uvažovalo, tak jako na celém Západě, tj. konformně. Ve filosofii, vědě nebo umění je přece na první místě svoboda mysli. Tu nesmí ovlivnit žádné módní paradigma, co se tváří spasitelsky. Proto je tak zásadní si uvědomit, že devadesátá léta, přes své excesy, byla bezprecedentní. A je třeba je hájit, nenechat si je ukrást těmi, kdo svobodu nepotřebují. Překvapivě je jich až dost - nejen mezi progresivisty - ale taky mezi tzv. liberály…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
