Deník spisovatele – jaký typ ženy může člověk obdivovat?

Je zajímavé si všimnout, že všichni obecně víme, že žijeme v tzv.  liberální demokracii, ale přitom je naše realita až zoufale zmatená. Už z podstaty pojmu „liberální“ je naše demokracie postavená na svobodách jednotlivce a lidských právech. Místo toho, zejména v Americe, se pod tím od 70. let skrývá podpora různých komunit, což se přeneslo i do Evropy a začalo omezovat naši svobodu. Zásadní už není člověk, ale vyrovnávání rozdílů a to za cenu institucionálního klamu. Tam, kde se protěžuje, není prostor pro to říkat to, co si myslíme, naopak svět se dezinterpretuje. Lhaní se stalo oficiálním projevem našeho života.   

Opět žijeme v ideologickém světě zdání. A jak víme, ideologie umírá svou praxí a zcela setrvale rozežírá své dobré úmysly na prach. Dnes máme tolik komunit, které se cítí být znevýhodněné, až člověk žasne, že do žádné z nich sám nepatří. Nejmarkantnější příklad jsou ženy, tedy komunita zcela majoritní a určující společnost. Proti komu se vymezují? Proti těm pár starým bílým mocným mužům, kteří ještě zbyli? Jestli něco určilo liberální demokracii, pak to byl humanismus. Zásadní důraz byl na člověka, na to, že každý má svá individuální práva. Na jeho pohlaví nebo na barvě pleti by nemělo vůbec záležet.

Jenže někomu na pohlaví nebo na barvě pleti sakra záleží. Pro někoho se z toho stalo politikum případně dobrý džob. Vnímat se skrze příslušnost ke komunitě je projev nezralosti anebo vyčůranosti. U spousty žen jde stále o vnitřní komplex, ale jsou takové, které z toho vědomě těží. To jsou ty aktivistiky, které, aniž by kdy zažily útlak, nesou prapor křivdy do všech médií světa. Je jich jen hrstka, ale o to víc jsou slyšet. Jejich nároky jsou v dnešní EU standardní normou. Jenže každý nárok jedné skupiny plodí nespravedlnost pro tu druhou. V zásadě tak není zajištěna rovnost všech jednotlivců před zákonem.

Pak je tady druhý typ žen mezi námi. Je jich o dost víc, zvlášť v Česku, kde se radikální feminismus nenosí. Jsou to ženy, které o sobě tvrdí, že nejsou feministky, ale ke své komunitě se hlásí. Popírají, že by chtěly být protěžované, ale když na výhody přijde, samozřejmě je využijí, protože se to tak dneska dělá. Je v tom úžasné pokrytectví. Opět zaviněné spíš komplexem, který jim nedovolí být sám sebou, naopak jim diktuje využít toho, co komunita nabízí. Nejsem sice feministka, ale anketa Žena roku je skvělá příležitost. Proč bych měla soutěžit fair play se všemi jednotlivci, když se lze svézt v duchu doby.

Třetí typ ženy je ten nejsympatičtější. Je to proto, že své ženství bere jako svou „autenticitu“, kterou nemusí proklamovat. Je většinou tou, která žije pro své blízké, jak je jí přirozené. Přesto neztrácí svou individualitu, naopak svou opravdovostí ji posiluje. Nemusí nic předstírat, na nic si hrát a nic si nalhávat. Díky tomu bývá svobodná tak, jak se předešlým dvěma typům ani nezdá. Každá taková žena může rozvíjet to, co v ní je, protože žádná "systémová bariéra" neexistuje. Jediná bariéra, kterou dnes máme, jsou iluze v našich hlavách. 

A takový typ ženy může obdivovat nejen leckterý muž, ale také další jednotlivci, ať už je to eunuch, homosexuál nebo marťan, protože je hlavně člověkem...

Ukázka z knihy Deník spisovatele