Deník spisovatele – genderistky podléhají iluzím a kazí si život

Proč je genderismus dnes tak iluzorní? Jestliže v 70. letech byl společensky přínosný, protože rozbíjel téměř středověké předsudky při vnímání pohlaví, později, hlavně potom, co se stal oficiální ideologií, ustrnul za pečlivého dohledu snaživých aktivistek sám v dokonalém stereotypu. Není už pomalu možné, abyste nerozklikli nějaký liberální portál, ať už třeba anglický The Guardian anebo americký The New Yorker a u nás třeba Respekt.cz, aby na vás nevyskočil článek o křivdě na ženě. S vážnou tváří ho vždy prezentuje nějaká pilná premiantka, která opakuje učebnicová klišé tak zapáleně, jako kdyby byla Jana z Arku a právě ji pálili na hranici.    

Vždy na vás dýchne taková rozbolavělá křivda, až žasnete. Kde se to v té mladé, sotva zletilé ženě, vlastně bere? Vystudovala gympl a vysokou a je přesvědčená, že musí bojovat za rovnost pohlaví. Všechno vidí prizmatem feminismu resp. genderismu. Je ta křivda, která z ní dýchá, opravdu tak autentická, jak se prezentuje? Anebo je prostě jen ovlivněna tím, co zná, školometstvím, kterému není s to odolat, společenským vědomím, které ji tak snadno manipuluje? Od mládí ji přitahují mužští a je to tak lákavé, když jí někdo z nich dá kopačky, zchladit si žáhu. Ideologický diskurz jí poskytne úderné argumenty.  

Neštěstí pro aktivistky je to, jak jsou tvárné. To, co se jim řekne ve škole, převezmou tak, jak to leží, bez námahy mozku. Alespoň většina z nich tak funguje a jejich výkvět je prezentován v médiích jako zázrak dnešních časů a hlas nové modernity. Je to mediální kýč a ostuda těch, kdo tak trapně vydělávají na úpadku myšlení. Přebírat genderové fráze je slušný sešup do neautentického bytí. Každý člověk zápasí s pohlavím, když dospívá, ale to neznamená, že si z toho udělá byznys program. Takový svět, ve kterém genderistky žijí a bojují proti "mužům", je čistě demonstrativní, a nosí se v něm mávátka a ošklivé uniformy.    

Ta ošklivost je průvodním jevem každé ideologie. Ještě žádná kolektivní víra nebyla v osobní rovině sexy. Ani nemůže, protože odoosobňuje, čili dělá z člověka monstrum. Jestliže žiju ve schematech, žiju izolovaně od hravé radosti bytí. Je to svět iluzí, sebeklamu, navlékám si šedivý mundůr, který mě v očích těch, po kterých tajně toužím, degraduje, kvůli čemuž o to víc, ze své frustrace a pomsty, bojuji za uznání osob, co se ještě hledají, za rovnost 69 pohlaví, i když mi na nich vůbec nezáleží, jelikož jediné, co mě zajímá, je moje štěstí.

Jenže štěstí je na abstrakcích tak nezávislé! Na barikádách totiž ztrácí moje pohlaví reálný význam. Každý máme své libido, a to si řekne, ať už máme penis nebo pochvu, o uspokojení. A najde ho jedině ve hře pohlaví, která je mnohem barevnější než šedivá ideologie. Jedině tak mohu být sám sebou, autentický, projevovat lidskost, jakou je třeba vlídnost, tolerance, láska, vtip nebo nadhled. Je skvělé, když to jiskří, když se dva rozdílní lidé škádlí, když se obohacují, právě skrze pohlaví, které přestává být pouhou duchaprázdnou školometskou abstrakcí…

Ukázka z knihy Deník spisovatele