Deník spisovatele – genderismus je jako každý ismus prostě fuj

Na začátku devadesátek si většina z nás, zřejmě společně s F. Fukuyamou, myslela, že na Západě zvítězila liberální demokracie a tím pádem nastal konec dějin, čili vrchol lidského snažení, tak jak se obdobně domnívali už např. Hegel nebo Marx ve svých koncepcích. Jenže i v naší době bublal pod povrchem mix ideologií, který narušoval stávající stav. Místo důrazu na člověka se začal prosazovat komunitarismus, ať už v podobě political correctness v Americe nebo multikulturalismu v Evropě. Různé proudy se do sebe spojovaly a vytvářely mix ideologií, který ovládl média a začal se etablovat a následně i institucionalizovat.

Nikdy v historii zřejmě nežila společnost v neideologickém rámci. Přesto to byl vždy rámec jednolitější než ten, který zažíváme dnes. Problém mixu ideologií je jejich různá míra prospěšnosti nebo nebezpečnosti. Každá tato ideologie zažila svůj boom, přinesla prospěšné změny, aby se z nich stala setrvačná blasfémie. Proměnily se v marketingový nástroj, především ten politický, ale přestaly působit pozitivně. Jednou z těch, které považuji za nejrizikovější, je genderismus. A to proto, že je to ideologie, která utlumuje přirozený motor společnosti. Právě a jedině v odlišnosti základních pohlaví se lidstvo posouvá jako celek.  

Jestliže tento „ismus“ vyrostl z femimismus, který zrovnoprávnil ženy, pak se sám posléze stal bezobsažnou totalitou. Vyrovnávání rozdílů mezi všemi myslitelnými pohlavími se stalo tak umělým, že potlačuje to, co společnost vytváří. Pnutí mezi dvěma různými pohlavími je totiž to, co dělá člověka člověkem, dokud je biologicky daný, nemůže to být jinak, bez toho je nefunkční. Muž se mění, protože se předvádí před ženou, žena se mění, protože se předvádí před mužem. Stačí se podívat na komedii S tebou mě baví svět a pochopit, proč je v Česku nejoblíbenější. Rozdíl mezi dvěma pohlavími je v ní humorně a autenticky ukázaný.   

A pak tady máme ideologický svět zdání. Jako první přišlo na řadu umění jako hlásná trouba pokrokářství. Namísto autenticity se v něm jako už tolikrát prosazuje snaha převychovat, markýruje se život, který nemá s naší realitou nic společného. Copak to všichni nevidíme? Dnešní filmy a knihy mají často podobný nabalzamovaný povrch, jsou v nich voskové figuríny, a ne živí lidé. Všechny ty drsné policajtky připomínají spíš svazačky z budovatelských filmů, jelikož jsou vyumělkované. Anebo princové, u nichž si nejste jisti jejich pohlavím, vypadají spíš jako marionety. Vážně chceme žít v tak hyperkorektní bezpohlavnosti?!   

Abych šel příkladem a nebyl hyperkorektní, zmíním jeden zážitek, který mě opravdu pobavil. Přečetl jsem si ukázku z románu Jana Němce, který se rozhodl napsat ambiciózní Možnosti milostného románu. Ukázka z jedné milostné pasáže vyznívá tak trochu, jako kdyby autor viděl ženu nejblíž na 20 metrů, zvlášť když přirovnává dámské přirození k „rybičce“. Neviním z toho snad ani tolik autora jako spíš dobu. Nazývat věci pravými jmény se dnes nenosí. Takhle to ovšem vyznívá podobně jako ve filmu Zvíře, kde J.P. Belmondo vykřikuje, když ho obtěžuje Raquel Welchová: „Sundejte ji ze mě! No, fuj, ženská!“

Ukázka z knihy Deník spisovatele