Deník spisovatele - fádnost a nuda v našem veřejném prostoru

V době, kdy jsou média chudá na originální myšlenky a vše je x-krát omleté, rozředěné, převzaté a ukradené, je těžké hledat inspirativní zdroje ve veřejném prostoru. V posledních desetiletích publicistika ztrácí na svém někdejším espritu. Jediná možnost, jak můžeme vyjádřit existenci, je vracet se k velkým myslitelům, kteří šli až na dřeň, například Sartre, Heidegger anebo u nás Egon Bondy. Bez toho by člověk mohl psát, aniž by měl co říct, což se dnes všeobecně děje.    

Tato zvláštní choroba se rozlézá do všech sfér společnosti. Až na čestné výjimky, na pár starých kozáků, čteme jen slabý čajíček. Publicistika je na dně stejně jako literatura. Jen málokdo má invenci k jiskrné argumentaci, zahlcuje nás šeď průměru a rutina. Nejen v tisku nebo časopisech, ale i na internetových portálech. Jen pár politiků je schopno dělat si PR psaným slovem a málokdo z nich zajímavě. Významní novináři odešli do důchodu a ti poslední se začali věnovat hlemýžďologii.

Není to jen o tom, že veřejný prostor ovládá internet. Ano, příliš informací, příliš zdrojů, rozředí to, co je originální, v obyčejný žvást. Někdo napíše něco relativně zajímavého a plebs z toho udělá, bez citace, samozřejmě, blbost na kvadrát. To je otázka sociálních sítí. Ale i ti největší profíci od sebe navzájem opisují a nic vlastního nevymyslí. Kde taky brát, aby člověk nekradl? V tak průměrné době, kdy se nic neděje? Všechna kdysi tak velká témata se stala instantní polévkou.

Ale za tím vším je něco podstatnějšího. Náš veřejný prostor rozředil multikulturalismus průměru. V posledním desetiletí se velmi činil a vynesl na piedestal i to, co je pokleslé. Čím víc postrkuje do popředí "uražené a ponížené", tím víc snižuje kvalitu. Je otázka, jestli to prostor, který je postavený na myšlení, má zapotřebí? Mají se střetávat výrazné názory, vyvolávat se polemiky, a tím předurčovat společnost. Jak může společnost předurčovat teror průměrných?

Je hezké, že se dav prosazuje, ale za jakou cenu. Většinu veřejného prostoru zachvátil bulvár, na okraji se pohybuje akademická šeď a rovněž literární ghetto. Buď se píše pitvořivě lacině, nebo suchopárně, případně kvaziumělecky. Jako by duchaplnost osaměla v koutku. A přitom stačí nepitvořit se a nepsat suchopárně. Jenže to by musela podpořit i média, která v zájmu prodejnosti snižují svou laťku. Jako kdyby nevěděla, že je to cesta do pekel.

Ano, jsou různá média, tištěná i weby, s různými koncepty. Některá sází na kvalitu, ale je jich věru pomálu. Musí mít dost předplatitelů. Ale pak jsou tady velké deníky, které se bulvarizují. Sází na přízeň davu. Bohužel jim nedochází, že čím jsou pokleslejší, tím hůř pro ně. Nikdo si neváží toho, co ho aspoň o trochu nepřesahuje. Jít na úroveň bulváru znamená pozvolný úpadek čtenosti. A tím pádem míň reklamy a následně i míň příjmů. Blahoslavení chudí duchem…  

Ukázka z knihy Deník spisovatele