Deník spisovatele - David Drábek, tak trochu promarněná šance

Řekněme si natvrdo, co je zřejmé: žádné velké umění za posledních třicet let nevzniklo, ať už v literatuře, ve filmu nebo třeba v hudbě. Jako bychom prožili zrychlený proces (který si na Západě prožívali už od 60. let, od vrcholu moderny) ve zkratce, odvozeně a tudíž i povrchněji. Ocitli jsme se v tekutém bezbarvém prostředí, ve kterém je všechno možné, ale nic není nutné, na nic se nedá navázat, protože nová vlna ve filmu je dávno pryč a velcí romanopisci vymřeli.

V komerčně rozmělněném prostředí se těžko hledají autoři, kteří mají relevantní váhu. Nenacházím nikoho v próze, natož ve filmu, v němž se po několika nadějných filmech v devadesátkách prosadil oddech a zábava na úkor umění. Pominu občasný pokus o sociální drama z okrajových lokalit, ve kterých jemný režisér chytá realitu do velmi sugestivní kamery, aniž by ji skutečně zachytil. Centrum dění je totiž už dávno jinde, všude kolem nás, na běžných ulicích, v běžných domovech s běžnými životy, které jsou existenciálně jedinečné.  

Tohle všechno, aspoň v nultých letech, dokázal skvěle vyjádřit na divadle David Drábek. Jeho hry Akvabely, Ještěři anebo Náměstí Bratří Mašínů mi něco daly, aniž bych tehdy přemýšlel o tom, jak moc konvenují s tím, co chci jednou sám psát. Vzory jsem měl z jiné doby, ale ta blízkost, sympatičnost někoho, kdo vidí svět podobně, byla dobrá, líbilo se mi, že má někdo odvahu jít na dřeň dneška. Umění nám má přece otevírat oči, vyjádřit to, co sami zažíváme. Nemůžeme si donekonečna vystačit jenom s adaptacemi starých děl.

Popsat současnost je ovšem velmi ošidné. Vyžaduje to dobré oči, zralost a nadhled. Bez toho můžete uvíznout v nudné osobní výpovědi nebo také v mělkém brouzdání pěnou dní, všemi těmi aférkami a společenskými kauzami. Pokud se do silného prožitku vašich postav dostane politikaření, úplně své dílo rozředíte. Ztratili jste ten nadhled, který je potřeba k tomu, aby vaše postavy byly autentické. Vaše politické preference zabijou vaše umění.

Nikdy by mě nenapadlo, že realitu vyjadřuje to, jestli je mi sympatický ten nebo onen prezident. Určitě o něm občas padne slovo, ale abych z něj udělal ústřední téma, to by byla devalvace. Takové ideologismy jsou podle mě přežitkem. Vůbec si myslím, že v ideologii uvízly generace, které se končí Husákovými dětmi. Potřeba dělit společnost na sluníčkáře nebo na burany, je kletba komunismu. V každé společnosti se odehrává drama, ale nespočívá už v třídním boji.

V Pseudochlapovi píšu o lidech narozených po roce 1980. Jejich dospělý život se odehrává v tekuté a téměř nevyjádřitelné době. V prvé řadě chtějí žít zdravě a mít se dobře. Nemají žádné ideály, za které by bylo nutné se obětovat. Pryč jsou časy skinheadů anebo anarchistů. Veškerá rozmanitá nabídka tady je a oni ji využívají. Všechno je tak snadno dosažitelné, až je to zpohodlňuje. Virtuální je pro ně téměř to samé co reálné, i když někde uvnitř stále hledají, kým vlastně jsou?

A tady se dá, Davide, jít až na dřeň…

Ukázka z knihy Deník spisovatele