Deník spisovatele - dát si čaj a projet se Aston Martinem…

Jsem tak trochu Angličan, kromě dýmky potřebuji pro psaní ještě kvalitní černý snídaňový čaj. Mám rád box, fotbal a suchý britský humor. Líbí se mi styl auta Aston Martin, řekněme z pozdních šedesátek. Od té doby kvalita klesá, ať už v designu tak třeba v myšlenkové úrovni. Stačí se začíst na internetu, jakými problémy se společnost zabývá. Nezajímají nás už fakta, pouze velmi vypjaté emoce, jako kdyby byl svět jeden velký tyjátr.

Ale psaní musí popisovat to, co žijeme. Musí  jít do centra dění, kterým je stále větší bulvár, defilé vypjatých existencí. Každý člověk se vyrovnává s tlakem okolí, s dojmy, které si o něm lidé vytvářejí, s rolemi, které mu byly vnuceny, s nálepkami, které pokrývají jeho skutečné tělo. Žijeme napůl reálně a napůl virtuálně, jsme tím, co z nás udělali ti druzí. A o tom se snažím psát, o tom, že žijeme na hraně skutečnosti.

Aby byl takový popis výstižný, je nutné mít zkušenosti. Bez zkušeností se na větší ploše ukáže, že píšete s omezeným hledím nebo šablonovitě. Občas se usmívám, když nějaký článek vychválí román autora nebo autorky, kterým je něco přes dvacet. Jistě, patří to k dnešní době, která dává vedle sebe chytré i hloupé, jako by to mělo stejnou váhu. Současné umění nechce strhávat masky, ale ubezpečovat konzumenty o lehkosti bytí.   

Netvrdím, že dvacetiletí nejsou talentovaní. Jenom se v tekuté době může velký talent stěží vyhranit. Všechno je dovoleno až k uzoufání. Mít svůj styl znamená přijít s něčím novým, s čím ještě nikdo nepřišel. Musí narazit na odpor, na výsměch a na zneuznání. Ale spíš než na co jiného narazí na to, že mu jeho dílo několik lidí olajkuje jako každý jiný post. Ztratí se v oceánu marnosti anebo si dobude několik vteřin slávy.

Ovšem román je ta nejtěžší váhová kategorie. Jsou múzická umění, ve kterých lze vyniknout po dvacítce. Lyrický talent se může neotřele projevit v hudbě, v poezii nebo na divadle. Stačí trochu revoltovat, odlišit se, přestože snadná propustnost znemožňuje zrání, je to možné. Dvacátník může napsat dobrou knihu jako svůj příběh. Ale nikdy jím nevyjádří celý svět tak, jak by ho měl vyjádřit mistrovský román.

Bez materie reality, bez zkušenosti, to nejde. V době internetu, televize, mobilů můžeme mít dost znalostí, ale zkušenost pokulhává. Zkušenost reality, prožitek různých existencí, prostředí, zaměstnání anebo vztahů. V tom je zásadní rezerva dnešního autora. Autor musí jít do ulic, prožívat tak, aby všechno, co je možné zažít, následně co nejvíc zužitkoval.

Zkušenost starých mistrů je už nenapodobitelná. Co nemáme v prožitku, musíme zintenzivnit ve fantazii. Využívat maximálně toho, co jsme kdy prožili, přetvářet to a různě variovat. Takže se dáme do toho! Napiju se černého čaje, pustím si Pink Floydy a rozdám si to se šampióny těžké váhy, kteří před padesáti lety psali tak jako po nich už nikdo…