Deník spisovatele – co přijde po 20 letech politické korektnosti?

Každá doba má svůj začátek i svůj konec, což může být útěchou pro toho, kdo vidí o trochu dál a vnímá dekadentní rysy, které konec dnešní doby předcházejí. V dějinách se pravidelně střídaly dva druhy historických epoch, ve kterých se měnil důraz na rozum nebo na emoce. Po středověké gotice přišla renesance, po ní baroko, pak klasicismus, romantismus, realismus, symbolismus, moderna a postmoderna. Postmodernu známe na Západě už padesát let a její důraz na postfaktické emoce je nepřehlédnutelný. Ale vůbec největším syndromem je rozmělněnost hodnot, jejich relativizace pomocí ideologie multikulturalismu.

Ukazuje se, že tato ideologie totálně selhala. Je to proto, že místo toho, aby ocenila to nejlepší z každé kultury, snažila se tu nejvyspělejší zprůměrnit na úroveň ostatních. Politická korektnost zamořuje život na celém Západě. Její projevy se u nás už dvacet let šíří jako podivný virus. Zasahuje mozky zdánlivě inteligentních tak, že jim nepřijde divné, že se preferuje průměr, že kritériem výkonu je kolektivní znak místo kvality, že skutečná osobitost je nepřijatelná. Jak to, že to tak chytré lidi nenapadlo hned, že inovace vychází z originality, nikoliv z příslušnosti k určité kultuře, a už vůbec ne k té údajně diskriminované?

Bohužel Češi trpí stále komplexem lokajské kultury. Mají to v sobě až příliš zakořeněné, už z dob národního obrození. Kdo dohání průměr, nic originálního nevytváří, to platilo tehdy a platí to i dnes. Je příznačné, že se dnes adoruje např. B. Němcová, ale o umělecké kvalitě se taktně mlčí. Až teprve na začátku 20. století německy píšící Žid Kafka a po válce Jaroslav Hašek dospěli ke světovosti. Bylo to tím, že si našli nadosobní téma, na rozdíl od dalších tvůrců, kteří většinou vystihovali maloměsto, typického čecháčka, což dokázali opět přesáhnout až ve druhé polovině 20. století Kundera, Forman nebo Havel.

Po roce 1989 jsme čekali obnovu české kultury. Sametový převrat přinesl velká témata, do politiky a do celé společnosti, ale až příliš brzy k nám dorazila západní korektnost. Pokud je člověk umlčovaný za otevřenost, byť nemusí být vždy morální, likviduje se lidská kreativita. Do jisté míry to funguje, společnost vyrovnává rozdíly, ale posléze se začne ukazovat, že tady chybí invenční podněty. Je to patrné v politice, ekonomice, v médiích nebo v umění. Až teprve, když přijde krize, vidíme, jak moc potřebujeme vůdčí politiky a ne žádné „anděly“. Je to věčné dilema rozumu a emotivity, jak v politice tak i v kultuře.

Co přijde po 20 letech politické korektnosti? Nevím, ale přál bych si, aby to byla pokud možno renesance. Aby se obnovily velké hodnoty i velké příběhy, které může každý z nás prožít. Aby byl v centru dění člověk, ten, kdo má co říct, jeho osobitost. Abychom nelámali talent, ale podporovali ho, padni komu padni, bez kolektivních znaků. Abychom už nikdy nedělali z nikoho kolečko v soustrojí, příslušníka entity, která je zaručeně na tom hůř než ta druhá. Spravedlnost je totiž jen ve všelidském přístupu, který se snaží dát každému stejnou šanci...

Bohužel horší by bylo to, kdyby epocha, která má přijít, byla spíš klasicismus s jeho osvícenským absolutismem.

Ukázka z knihy Deník spisovatele