Deník spisovatele - český úděl aneb polemika Havla s Kunderou

Stává se zcela výjimečně, že by dvě (vlastně tři úvahy) měly takový ohlas ještě po padesáti letech, jako se to stalo polemice o český úděl V. Havla s M. Kunderou na přelomu let 1968-1969. Milan Kundera napsal útěšnou úvahu na téma výlučnosti české situace po vpádu sovětských vojsk, v níž poměrně pateticky bránil výdobytky Pražského jara. Na to velmi kriticky zareagoval Václav Havel, který břitce a také dosti v osobní rovině rozbil Kunderovu "intelektuální světáckost" napadrť.

Nechci tady rozebírat to, co udělali přede mnou už jiní. Ano, historie, mrcha všetečná, dala za pravdu V. Havlovi. Vize socialismu s lidskou tváří vzala za své za doby normalizace a ukázala se jako jedna z mnoha slepých uliček. Kundera vycházel z pozic komunisty, který prožil svůdná padesátá léta a nemohl překročit svůj vlastní stín. Naopak Havel jako buržoazní dítě nikdy nesdílel ideje Pražského jara. Jeho pozice byla zcela "revanšistická" a z toho pohledu i dodnes platná.

Víc si chci povšimnout něčeho jiného. Třeba toho, jakou úlohu sehrály tři úvahy v rozbouřené společnosti té doby. Jednak jsou promyšlené tak, jak se dnes už dávno nepíše. To není blog nebo internetový článeček sepsaný u jedné ranní kávy. Tehdy bylo slovo intelektuála skutečně ceněno. Mělo svůj dopad: byla to doba politiky, dokonce velké politiky a hovořili velcí mužové. V přepolitizované atmosféře psali specifickým new speakem, ale měli aspoň co říct.

Dalším zajímavým aspektem je odlišný styl. Zatímco Kundera, jako zdatný romanopisec, vážil každé slovo a psal úhledné odstavce, dramatik Havel dbal víc na účinek než na formu. Jeho polemika je teatrální, a jak ve své odpovědi zmiňuje Kundera, moralistní. Nevystačí si s osobními útoky typu intelektuální světák anebo samolibý šmok, ale viní Kunderu z toho, že obelhává národ. Tudíž mu nepřisuzuje jen chyby v myšlení, ale také morální selhání.

Kundera se tomu brání charakteristicky. Můžeme u něj rozeznat velkou rozcitlivělost, ale také chlad rozumu. Svým lstivým způsobem, kterým dokáže čtenáře uhranout, vypočítává Havlovy námitky a taky jeden jeho podvrh. To slovo je u Kundery zásadní. Jeho psaní je na námětech, kdy se lidé podvádějí nebo zrazují, založené. Právě na tomto "podvrhu" Kundera staví svou obranu (tady by bylo lákavé zaspekulovat, co je pravdy na jeho udavačské aféře...).  

Každopádně Havel je pro něj moralista. Jak píše, "snaha veřejně předvést krásu své mravnosti převážila nad snahou měnit věci k lepšímu". V  jeho očích Havel káže vodu a pije víno. Nejde mu ani tak o to něco vybudovat, jako ukázat svou mravní velikost. Je to tak trochu paralela se zkušeností z devadesátek. O pravdě a lásce, které mnozí tak rádi kvitují, by mohl vyprávět i Václav Klaus. Havel tehdy neútočil ani tak na jeho omyly jako na morální prohřešky.

Je evidentní, že záleží i na vnitřních dispozicích, které leccos vypovídají i o polemice o našem českém údělu... 

Ukázka z knihy Deník spisovatele