Deník spisovatele - Česko sterilní a intelektuálně vyprahlé

Doba, kterou zprůměrnil genderismus a znivelizoval multikulturalismus, je příznačná svou sterilitou a intelektuální vyprahlostí. Je opravdu těžké najít nějaký podnět, který by netrpěl stereotypností a klišovitostí, tudíž jsem vděčný, když někdo přece jen vybočí a napíše interesantní článek, který daleko převyšuje běžnou produkci. Mezi všemi články o filmu Nabarvené ptáče mne zaujal Petr Fischer na Novinky.cz, když nastínil náš strach před tím, co má přinášet velké umění. Děsíme se násilných scén, protože nám nezapadají do komfortní zóny, kterou dnes hlavně vymezuje naše sociální bublina a nesnesitelná lehkost jejího užívání.

Problém tohoto článku vidím někde jinde. Přestože Fischer vnímá, že Marhoulův film je výborný spíš řemeslně než umělecky, nevidí to, co je pro mě bohužel velkým omylem. Není to jen o tom, že film klouže po efektním povrchu a nejde do hloubky, ale o tom, jak provařené téma v dnešní době nastiňuje. Je to až trapné a určitě je to frapantní, opět je tu téma, které kinematografie za posledních 70 let využila do úmoru. Putování malého židovského chlapce a nelidské zacházení k němu je evergreen, který dnes ovšem budí spíš dojem kalkulu než upřímnosti. Evidentně vyjadřuje víc tematickou prázdnotu než vášnivou uměleckou touhu.  

Kolikrát ještě zneužijeme skutečné utrpení obětí války? Copak je to tak žhavé téma, abychom měli vůbec právo na to neustále zneužívat citlivou historickou paralelu k tomu, co nás dnes pálí? Nebo je za tím autorská nemohoucnost, která se stále obrací k "osvědčeným" tématům? Jediné, co mohu na Marhoulově filmu ocenit, je zarytost, s jakou šel za tím, aby ten film natočil, a trvalo to deset let. To je dnes vzácné, škoda jen, že svůj boj nepřetavil v něco, co by otevřelo Pandořinu skříňku doby. Ostatně i dnes zažíváme násilí, i když mnohem spíš to duševní, jenom je třeba ho vidět a autenticky zachytit.    

V takovém kontextu je film Nabarvené ptáče pouhé retro. Má působivé fotografické záběry a syrovou poetickou atmosféru, která zjevně odkazuje na filmy Františka Vláčila. Ano, takové filmy se kdysi točily, velké filmy, ale také hluboké filmy, protože byly originální. Každá napodobenina trpí nepůvodností a tudíž tím, že nechytá za srdce. Formálně jde možná o velký film, který kvůli dnešní mělkosti třeba i uspěje na Oscarech, protože tam jde víc o ideologii. Jen to prostě není hluboký film, čili nemůže ani působit tak, jak popisuje Petr Fischer. Nemůže nás zneklidňovat, jak to dělá umění, maximálně nás může šokovat.

To je už syndrom dnešní doby. Na výsluní se vyhřívá průměr, který vzniká vyrovnáváním rozdílů. Jestli do veřejného prostoru zasahuje "korektnost", nevzniká nic hlubokého. Jen plytkost a klišovité floskule, třeba o ženské stejnosti nebo o multikulturalitě. Jenže to zadusí každý talent, protože ten se floskulím vyhýbá. Vždyť každá sociální bublina se v zásadě brání před autenticitou. Média chrlí blbosti, ať už ty sluníčkářské nebo ty buranské, sociální sítě je přežvykují a vyvrhují absolutní brak. Hladí nás po srsti, uklidňují nás, ale nic podstatného o nás neříkají...

Ano, Česko sterilní a intelektuálně vyprahlé.   

Ukázka z knihy Deník spisovatele