Deník spisovatele – česká společnost je vrcholně tragikomická

Česká společnost je už tak tragikomická, mentálně vyprázdněná a zjevně sebeuspokojená, že oslavuje výročí nabyté svobody slogany pravdy a lásky a poté opět upadne do módu zdání plného lži a nenávisti. Ano, evidentně jí stačí ta přehlídka svatých obrázků Václava Havla k pocitu, že něco udělala pro svou identitu. Ale právě Václav Havel mluvil o životě v pravdě, což je převzaté od Heideggera a následně jeho žáka Patočky. Není to jen mravní apel ve smyslu Masaryka, ale autentický způsob existence tak, jak si ho Havel osvojil za normalizace. Jestliže se vzdalujeme pravdě, žijeme pouze ve světě tragikomického zdání.

Každý totiž máme pravdu sami v sobě. Nikam neutekla, nerozmělnila se na netu, ani ji neukradli trollové. To my sami jsme dopustili, že jsme na ni už úplně rezignovali. Pravda se dá rozpoznat, ne že ne, jen se musíme vrátit zpět ke svému „nitru“. Čím víc se necháme ohlupovat konzumem, médii, sociálními sítěmi, výroky pitomců o tom, že žijeme postfakticky, tím míň jsme schopni vnímat pravdu. Jsme jen to, kým opravdu jsme, to ostatní je pouze hra, přetvářka, faleš, sebeklam, bulvár a lež, kterou svými řečmi podporujeme. To je to, co nazývám existenciální obrat, bez něho budeme stále tragikomičtější.

Tragikomika je průvodním jevem světa zdání. Ta dnešní tragikomičnost je už spíš pouhá fraška. Není v ní ani trocha tragiky, která dělá život vážný důstojný a opravdový. Ani v ní není komika, ta skutečná, moudrá, která přináší svobodu, protože je ironická. Je to pouhá fraška, ve které hrají prim stále větší "žvásty". Je úplně jedno, jestli se zastáváte jedné strany sporu nebo druhé, i vy si lžete. Pravda je úplně jinde, tu jsme si už nechali vzít tím, že jsme ji zapomněli. Zapomněli jsme na sebe, na to, kým jsme, na identitu. Pokud jste opravdoví, dokážete se podívat na věci, které jsou zastřené, přesnýma očima.

Proto píšu o svých hrdinech tragikomicky. Brodí se ve frašce tak jako i my všichni ostatní. Prožívají své sebeklamy, aniž si je uvědomují, honí se za iluzemi a hrají maškarády. Snaží se být in, ale to znamená být stále víc v centru zdání. A pak, když přijde mezní situace, zarazí se, v šoku nebo v údivu, co jsou vlastně zač. Na chvíli se vrátí sami k sobě, uvědomí si, kdo jsou, vnímají svou realitu. Mají šanci na změnu. Ale pak, jak jinak, je zase pohltí všední život. Musí se snažit, předvést se, postarat se, být vidět nebo slyšet. Věci kolem nich se opět stanou šalbou. A stejně tak klamnými se stanou i oni sami.

Úplně stejně se projevuje celá společnost. Nežijeme v pravdě, protože jsme na ni zapomněli. Totalitní zdání vystřídala iluze konzumu. Věříme tomu, že ve věcech je štěstí. Ale čím víc jsme mezi věcmi, tím víc se nám zastírají a ztrácejí smysl. Stejně tak je to i se slovy. Místo pravdy se z nich stal "bullshit". Všichni melou, chtějí mít názor, předvádějí se, aniž by vnímali opravdovost. A pak se diví, že nikdo neví, co je pravda a co je lež. Zůstává jen vyumělkovanost, faleš, ideologický balast, žvást nebo škvár. A z politiků, komentátorů, redaktorů a blogerů jsou pouze vrcholní tragikomici…  

Ukázka z knihy Deník spisovatele