Deník spisovatele - ach ta česká potřeba falešné skromnosti...

Zdá se, že v Čechách už dlouho převládá podivuhodný mýtus o tom, že ten, kdo opravdu v něčem vyniká, je zároveň pokorný i skromný. Bez toho je dotyčný zřejmě jen pozér a velkohubý suverén. Jaksi se ovšem nepřihlíží k tomu, že takový člověk je skromný až tehdy, když si to už může dovolit a když si už vybudoval obraz do učebnic. Dokud musel o své uznání tvrdě bojovat, sotva mohl být pokorný, protože by si nekladl tak velké cíle, jaké byly zapotřebí. Bez zdánlivě nemožných, často nabubřelých cílů by autor nikdy nic velkého nedokázal. Ale každopádně tento mýtus zavinil to, že v Česku je každý originál podezřelý.

Nedávno jsem zhlédl životopisný seriál na ČT Art o Pablu Picassovi. Je v něm přesně ukázané, jakou výbojnost musel Pablo prokázat. Copak je vůbec myslitelné, aby objevil kubismus někdo, kdo by měl v sobě o něco míň testosteronu? Jistě, dnešní korektnost si to myslí, ale tady přesně jí docházejí argumenty. A není to o tom, že Picasso, když zůstal na místě a nevěděl, kudy dál, netonul v nejistotách. Velká pochybnost je totiž matkou sebevědomí. Jít tam, kam ještě nikdo nešel, je zároveň o strachu i o aroganci. Nemít jedno znamená nemít druhé, jen se skromnou pokorou ještě nikdo nic velkého nedokázal.

A právě tento mýtus Čechy tak svazuje. Jsme schopni přijmout to, že mezi námi žijí lidé, kteří jsou jiní: jednak jsme tolerantní národ, jednak to do nás hustí multikulturalismus. Ale je v nás zakořeněný odpor k tomu, co nás přesahuje, co se tváří "pansky", je to instinkt sedláků a kramářů, takže zatímco ty, kdo jsou uražení a ponížení, bereme na milost, tak ty, co mezi námi vynikli, často ostrakizujeme. Je to logické v tom ohledu, že zatímco ti první dohánějí normu, tudíž ještě víc společnost nivelizují, ti druzí jsou zrcadlem naší malosti. Kvůli nim vnímáme svou průměrnost a proto jim přisuzujeme "velikášství".  

Dám tady jeden jediný příklad. Kdyby Miloš Forman neemigroval, těžko by se stal světovým režisérem. Nejen proto, že by točil v malé zemi, ale proto, jaká by točil témata. Taková, která by byla čecháčkovsky lidová, se švejkovským humorem a komunální satirou. Forman v roce 1969 zůstal v Americe a trpěl velkými pochybnostmi. První film nafilmoval po česku a nevyšlo mu to. Pak strávil dva roky v hotelu a trápil se. Jedině proto, že narazil na velký příběh, Keseyho román, a přesvědčil producenty, že ten film zvládne, uspěl. Tehdy, když poprvé přebíral Oscara, nebyl rozhodně ještě tak rozšafným a pokorným mužem.

Chci tím říct to, že všechno je jinak, než jak se to jeví. Žijeme ve světě zdání, plném klišé a banalit. Jít do hloubky znamená být opravdový. Pak teprve pochopíme, jak často se mýlíme. Soudíme podle povrchu, ale to, co je uvnitř, nevidíme. Každý, kdo má sílu razit nové cesty, o sobě pochybuje a zároveň v sobě nachází sebevědomí. To je ovšem trnem v oku těch, kdo slepě soudí podle sebe. Právě takoví mluví o pokoře, jelikož jim nic jiného ani nezbývá. Je to totiž jejich průměrnost, která má za cíl vymezit se proti všemu, co je převyšuje…

Ach ta česká potřeba falešné skromnosti!

Ukázka z knihy Deník spisovatele