Číšník, který neuměl nosit pivo

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Havel se rozhodl, že se bude živit jako číšník. Měl už dost bídy a hladu, ustavičné nejistoty, co bude zítra, jestli bude mít dost peněz, aby měl na nájem. Jako spisovatel, přestože vydal dvě knihy, byl naprostá nula, která neměla z čeho žít. Ze svého umělecké nadšení vystřízlivěl, navíc ani jeho mamka ho nemohla podporovat věčně.

Náhodou narazil na inzerát, kde se hledal číšník. Hned ten den po otevření se hlásil u výčepu, že má zájem. Provozní si ho změřil a pak mu nabídl, ať pozoruje, jak roztáčí. Když se seznámí s prací, může dnes večer začít pinglovat. Umí to vůbec? Havel sebevědomě přitakal. Byl spokojený, že to jde tak rychle. Když už dělat nějakou práci, tak takovou, kde se dá dobře najíst a napít.

K večeři dostal guláš a pivo. Pak začali chodit hosté a on se na to vrhl.  Byla to velmi stará hospoda v centru. Připadalo mu, že na tom nic není: přijme objednávku a předá ji výčepnímu. Stačí si pamatovat čísla stolů, kam objednávka patří. Výčepní mu nápoje připraví a on je prostě odnese. První káva se mu celkem podařila. Jen trošku vybrindal na podšálek, ale setřel to nenápadně ubrouskem.

"Tři piva a na šestku," nahlásil u výčepu.

Po tom kafi si už tolik nevěřil. Opatrně nadzvedl tác. Zjistil, že ty tři vratké sklenice se příliš kácejí. Objal je jednou dlaní a druhou rukou držel křečovitě tác. Jestli tohle donese přes celou knajpu, tak pak tady už jistě přežije všechno.

V polovině trasy se jedno pivo převrhlo. Ostatní zachránil tak, že vrazil prsty do pěny. První sklenice mu vypadla a s hlasitým tříštěním se rozbila na dlažbě.

Celá hospoda se rozesmála. Donesl dvě ohmataná piva, kam měl, a pak se potupně vrátil k výčepu. 

"Jdi to setřít!" zavrčel výčepní.

Sbíral střepy a vytíral pivo, a cítil se jako ztroskotanec. Copak může za to, že není šikovný? Každý se přece hodí k něčemu jinému. Od mala rád četl, vznášel se ve fantazii, což je předpoklad k tomu stát se autorem báječných příběhů. Ale společnost to nijak neoceňovala. Místo toho ho nutila, aby pingloval, což mu nikdy nešlo, dokonce i na základce, jak si teď vzpomíná, rozlil talíř s dršťkovou. Nebo doma, když mu máma nalila kakao, vybrindal ho, protože se mu třásly ruce, a to se nezlepšilo.   

"To je tím," řekl mu pak výčepní za pípou, "že si každej myslí, že na tom nic není. Že dělat pingla je brnkačka. Kdyby nebyl zoufalej nedostatek lidí, jakej je, nevzali bysme tě. Evidentně jsi to nikdy nedělal a navíc máš volšový ruce..."

Se svýma rukama odnosil do noci ještě hodně piv. Nosil je po dvou a o to víc se naběhal. Když přišel domů, byl naprosto out. Ještě nikdy ho tak strašně nebolely nohy! Padl do postele a když se probral, zjistil, že musí jít zase do práce. Bylo deset dopoledne a on tam měl už být. Jeho šéf chtěl, aby pomohl s úklidem.

Další dny se snažil naučit své povinnosti. Musel umět markovat, vydávat účtenky, uvařit espresso, míchat nápoje, které měli v nabídce. Sám se nabídl, že bude psát meníčka. To by mu celkem šlo, ale když došlo na pivo, selhával. Teprve teď poznal, že něco jiného je o tom psát a něco jiného je to zažít. Omýval sklenice, učil se točit pivo tak, aby nepěnilo a bylo akorát těsně pod rysku. Nejhorší pro něj bylo narážet sudy, které byly ve starobylém sklepě.

"To seš spisovatel?" šklebil se výčepní, "koukej na Havla, jak ten uměl fajn přikulovat!"

"Jasně, přikuloval dva dny!"

"No vidíš, a jak se tím proslavil..."

Havel valil těžké sudy, které jim obden přiváželi. Cítil, že tady je teprve v centru dění. Teprve, když svíráš svět v sedřených dlaních, máš ho ve své hlavě, pomyslel si. Není nic skutečnějšího než ulice viděná ze sklepa hospody. Až doteď se vznášel v oblacích, ale teď poznává, co je pod povrchem. Ospalé oči, uchozená chodidla, zadřená tříska v ruce, chlad vyvěrající z podzemí...

Večer si všiml u stolu Pavla, kamaráda z mládí. Seděl mezi třemi dalšími, všichni byli v kvádrech.

“Ahoj Havle!" řekl Pavel s úsměvem.

"Ahojda, co to bude?"

"To jsem nevěděl, že tady děláš. Přines nám čtyři pivka. A panu starostovi velkýho bechera!"

Rozpačitě si všiml, že je tady se starostou. Začal se stýkat se smetánkou, asi se vyšvihl, pomyslel si. Oba dva měli své plány, když se spolu přátelili, oba chtěli něco dokázat. Jenže podnikatel má prostě lepší hrací hřiště. 

Havel si naložil čtyři piva na tác. Pak je namachrovaně zvedl a odnášel je tak, jak je ještě nikdo na světě nenesl... 

 33. kapitola z románu Pseudochlap