Zůstává člověk ještě člověkem, když se pořád něčeho bojí?

Vždycky jsem chtěl být plavčíkem! Sedět v létě u bazénu, pozorovat všechny krásy světa, které jsou (nevím proč) nejzřetelnější právě u vody, a ještě za to dostávat gáži.

Vyrazili jsme s rodinou na naše oblíbené koupaliště s krásným červeným tobogánem. Ulehl jsem ve stínu břízy a v blaženém opojení koukal po okolí, když v tom vidím, jak jeden návštěvník najednou srazil k zemi plavčíka. Než jsem se zorientoval, myslel jsem, že je to nějaká hra, ale když do něj na zemi začal kopat, napadlo mě, že se plavčík asi moc nebaví. Byl jsem od toho místa daleko a nechtěl přijít s křížkem po funuse, ale všichni blízcí plavci měli jako naschvál právě hlavy ponořeny pod hladinou nebo plavali zrovna opačným směrem a nebohý plavčík dál schytával ránu za ranou. Útočník byl příslušníkem menšiny, která však na tomto koupališti tvořila většinu. A Šabatová v nedohlednu!

           No, nechtěl jsem se prát, vojnu jsem vystudoval dálkově a ubránit dokážu maximálně standardní situaci soupeře. „Ale zůstává člověk ještě člověkem, když se pořád něčeho bojí?“ vybavila se mi slova klasikova a odhodlaně jsem vyrazil na zteč. Sešlo se nás tam nakonec několik - „nás odvážných chlapů“ - jejichž jediným (tajným) motivem k zásahu bylo uchovat si u svých partnerek alespoň zbytky morálního kreditu. A taky jsme nechtěli přijít o plavčíka, takový plavčík se na koupáku vždycky může hodit.

           Útočníka jsme strategicky oddělili od jeho oběti a ubíjeli ho našimi argumenty. Jenže záhy se ukázalo, že agresor není sám. V závěsu měl dvě, odhadem asi metrákové samice v andělsky bílých sexy šatech, avšak s poněkud obhroublým slovníkem, z nichž jedna využila naší nepozornosti a pohotově plavčíkovi zasadila výstavní pravý hák přímo do brady. A byli jsme v koncích! Ženu je možné buď obdivovat, nebo ignorovat - ale prát se s ní? V tu chvíli se zjevil strážník městské policie, který naštěstí pro nás celý konflikt rázně ukončil odvlečením celé rodiny (či stáda) pryč z koupaliště. „Tati, to byli ti černoušci z Afriky, co mají hlad? Já bych jim dal to svoje jablíčko,“ zeptal se mě po návratu na deku syn s naivitou sobě vlastní. „U nás nikdo hladem netrpí, těmto chybí jen trocha pokory,“ ujistil jsem ho nejistým hlasem, abych neranil jeho křišťálově čistou duši.

            Nemůžu se nějak zbavit dojmu, že nás jednou zahubí náš vlastní sociální systém. Nabízet pomocnou ruku tomu, kdo nám do ní opakovaně plive, jen abychom ukojili svoje ješitné pseudohumanistické ego, může být cestou do zatracení. Když se lidé, kterým pomáháme, bouří, že pomáháme málo, je to přinejmenším varující. Jen abychom ve své sociální zvrácenosti jednou nedopadli jako v knize Borise Viana: „Ve výloze podřezával tlustý muž v řeznické zástěře malé děti. Byla to propagační výloha Sociální péče.“ 

           Rozhodně nepatřím mezi xenofoby vyplašené fašistickou propagandou a už vůbec ne mezi věrozvěsty multikulturní osvěty, jímá mě však hrůza, když z úst vzdělaných, inteligentních lidí slyším: „musíme je potápět“ nebo „musíme je přijímat“. Nic nemusíme - úplně postačí vidět věci reálně a mít snahu hledat formy pomoci bez slepě přijímaného populismu a unikání do názorových extrémů.

           Vyprávěl mi jeden včelař, že když překrmíte včelstvo, tak dělnice, ty zbožštělé symboly píle a pracovitosti, se nažerou a jelikož jsou spokojené - dál sbírat pyl už neletí. Proč by se dřeli, když jim to někdo přinese zadarmo. A jejich louku obsadí jiný „hladovější“ roj.

           Snad nás jednou nestihne osud toho plavčíka, kterého zbijí právě ti, které pomáhal zachraňovat, když se topili.

           Každopádně teď už plavčíkům vůbec nic nezávidím…