Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

„Zachvátí-li tě, zahyneš“ aneb Kniha o zrůdnosti komunistické moci mi otevřela oči

Po komunistickém puči v roce 1948 začal nový režim čistit školy od tzv. reakčních studentů. Během jediného roku bylo akčními výbory vyloučeno ze studií 18% vysokoškoláků. Mezi nimi byl i tehdy dvacetiletý JAROSLAV ŘIHÁK.

O čtyři roky později byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 9 letům vězení v nelidských podmínkách pracovních táborů na těžbu radioaktivního uhlí ve Vinařicích u Kladna a Rtyni v Podkrkonoší. Za pomoc při záchraně 53 horníků ohrožených důlním požárem mu byl trest o 3 roky zkrácen a po čtyřech letech věznění byl podmínečně propuštěn na svobodu. V roce 1990 byl rehabilitován a po složení druhé státní zkoušky získal titul inženýra. ­­­­­­­­­Toto vyprávění není jen životním příběhem člověka, který už za války v chřibských lesích pomáhal partyzánům, nikdy neztratil svoji víru v Boha, a který ve vězení pomáhal svým nemocným spoluvězňům přežít těžké životní podmínky v lágru. Je nadčasovou výpovědí jedné temné epochy v dějinách našeho národa. Jeho ústy zde promlouvá na čtvrt milionu politických vězňů odsouzených během existence čtyřicetileté komunistické totality v ČSSR v letech 1948-1989, kteří dnes už sami promluvit nemohou…

Vzpomenete si, jaká panovala v naší republice atmosféra v letech 1945-1948? Bylo snadné přesvědčit lidi o ideálech komunismu?

Po šest let trvající válce se všichni těšili, že budeme konečně osvobozeni od Němců. Nikdo z nás nevěděl, co je Rusko. Pojem gulag u nás nikdo neznal - a pomalu to málokdo ví ještě dnes. To, že lidé uvěřili ideálům hlásaným komunisty, bylo v té době pochopitelné. Já sám jsem tehdy, ve svých osmnácti letech také pořádně nevěděl, co je to komunismus. Prostě jsem věřil našim osvoboditelům - tedy Rusům. Když pak komunisté v roce 1946 vyhráli volby a v roce 1948 se dostali k moci, přišlo kruté vystřízlivění.

Kdy jste prozřel?

Přicházelo to pozvolna. Prvotní zlom nastal, když se mi do rukou dostala kniha s černou brožovanou obálkou, vydaná prý někde v Jugoslávii, na níž byla vyobrazena ruka, ze které kapala krev. A pod tímto obrázkem bylo napsáno: „Zachvátí-li Tě, zahyneš.“ Celá tato kniha byla věnována politické a vyšetřovatelské praxi v tehdejším Sovětském svazu. Takže odtud jsem se dozvěděl všechno o gulazích a o tom, co se už tři desítky let v Rusku odehrává. Samozřejmě jsem pak tyto věci rozebíral v diskuzích se svými kamarády. Po mém zatčení u mě při prohlídce tuto knihu našli. Vyšetřovatel mi ji pak při výslechu rozmlátil o hlavu. Ale kromě toho už v té době začal ideologický útlak církve, a protože naše rodina byla a je věřící, začali jsme to sami na sobě pociťovat. A také už přišla doba znárodňování. Začínala vznikat zemědělská družstva a rodiče se doslýchali, že tam vystěhovali toho, tam zase zavřeli onoho. Už se zkrátka vědělo, oč kráčí. Nebyl jsem stavěný na politiku, ale ať člověk chtěl nebo nechtěl - nevyhnul se tomu. Nemohl jsem necítit solidárnost k lidem, kteří byli postihováni. Ta nenávist se prohlubovala. Můj odpor proti komunismu byl vyvolán systémem samým, ne vlivem působení nějaké rozvratné skupiny.

Čím jste se znelíbil novému režimu?

Po únoru 1948 mě akční výbor KSČ vyloučil ze studií na Vysoké škole technické v Brně „pro negativní postoj k lidově demokratickému režimu a politice národní fronty, jakož i zahraničně politické koncepci našeho státu“. Navštěvoval jsem v rámci vysoké školy American Institut, do kterého jsem se ale přihlásil jen proto, že se tam zdarma vyučovala angličtina. Tam jsem se však stýkal i s významnými osobnostmi, s nimiž se tam pořádaly přednášky. Například jsem seděl u jednoho stolu s Janem Masarykem pouhý týden před tím, než za záhadných okolností „vyskočil“ z okna. Nakonec mi školní uklízečka - pro zajímavost také členka akčního výboru KSČ na právnické fakultě - prozradila, že můj negativní posudek se se mnou táhne už od studia na gymnáziu v Kroměříži. Nechápal jsem proč, ale pak jsem si vzpomněl, jak na mě byl vysazený jistý profesor češtiny, který se mě snažil ze školy vyštvat. Člověk, o němž se vědělo, že za války sloužil Němcům a po únoru posluhoval zase komunistům. Když jsem se vrátil z vězení, tak jsem ho v Kroměříži občas potkával, a kdyby mě moji přátelé nezastavili, tak bych mu býval byl rozbil hubu, protože ten člověk zcela zásadním způsobem ovlivnil můj život.

Za co vás nakonec zatkli?

Jednou mi kamarád přinesl ukázat plánek nově budovaného protiletadlového krytu v Brně pod Špilberkem. Nerozuměl jsem tomu, tak je tři roky po válce a komunisté tady staví atomové kryty. Co to má znamenat? Plánek jsem si schoval a pro zajímavost ho ukázal páteru Ferdinandu Nesrovnalovi, s nímž jsem se stýkal a který ve Znojmě převáděl lidi přes hranice. Když ho pak zatkli, plánek u něho při domovní prohlídce našli. Tam to asi všechno začalo. Páter Nesrovnal nepřežil vyšetřovací vazbu v Brně v Příčné ulici, tam kde jsem se později ocitl i já. Byl to už starší člověk a po jednom z obzvláště tvrdých výslechů byl ve své cele nalezen mrtev. Od něho patrně vedla stopa ke mně. Zpočátku jsem mu to měl za zlé, ale když jsem poznal vyšetřovací vazbu na vlastní kůži, naprosto jsem mu odpustil. Zatkli mě týden před ukončením školy 19. května 1952.

Jaké byly první chvíle ve vazbě?

Umístili mě ve sklepě na samotku s malým okénkem pod stropem. Byla tam betonová podlaha a na ní téměř rozpadlý slaměný strožoch. Několikrát za noc mě chodili budit. Musel jsem si stoupnout do pozoru a hlásit své vězeňské číslo. Ruce musely být položeny nahoře na dece. Po pár dnech jsem byl vyhladovělý, nevyspaný a psychicky vyřízený. K soudu mě převáželi v policejním antonu na Pankrác. Do kabiny unikala část výfukových plynů. Než jsme přijeli do Prahy, byl jsem toho tak nadýchaný, že jsem padl na zem, a vyzvracel jsem i to málo, co zbylo v žaludku. Položili mě na zem, řvali na mě, že jsem pozvracel auto, ať si to jdu očistit. To bylo, když jsem začal vnímat. Po soudu jsem byl týden v cele velké jako tělocvična, kde nás bylo tolik, že si nešlo ani lehnout. Jen ti, co byli u zdi, měli kliku. Celé noci jsem klečel. Bylo to strašné.

Neměl jste při výsleších dilema, zda nepodepsat spolupráci a zachránit si tak kůži?

Byly samozřejmě takové případy, že se estébákům podařilo přesvědčit obviněné k podepsání spolupráce. Moje taktika byla zapírat, že jsem něco dělal nebo pracoval proti režimu - byť tedy pouze slovem. Já bych nedokázal sám se sebou žít.

Podle jakého paragrafu jste byl odsouzen?

Ve vykonstruovaném procesu jsem byl obviněn z velezrady a vyzvědačství. Dne 1. listopadu 1952 jsem byl podle paragrafu 78 ods. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 9 let. S tím bylo spojeno také propadnutí celého jmění a ztráta občanských práv na dobu 10 let.

Vzpomenete si na pocity, když jste si začal uvědomovat, že váš dosavadní život, v té podobě, v jaké jste ho znal, možná navždy skončil?

Když jsem se dostal do vězení, počítal jsem s tím, že už se z něho nikdy nevrátím. Byl jsem odsouzen na 9 let, ale pracovní podmínky byly tak strašné, že každou chvíli kolem někdo umíral. Po celou dobu, co jsem byl ve vězení, jsem se necítil vinen. Já jsem nikdy nepožádal o propuštění ani o milost. Byla za tím moje hrdost. Kdybych požádal o milost, znamenalo by to, že přiznávám, že jsem něco provedl. Ale já jsem podle svého tehdejšího myšlení neudělal nic, co by stálo za věznění! To, že jsem byl členem amerického institutu, vyprávěl kamarádům o gulazích a ukazoval jim literaturu, to se mi nezdálo jako vina.

Poté, co si Jaroslav Řihák odkroutil čtyři roky v pracovních táborech na těžbu radioaktivního uhlí ve Vinařicích u Kladna a Rtyni v Podkrkonoší, byl za pomoc při záchraně 53 horníků ohrožených důlním požárem podmínečně propuštěn na svobodu. Nějaký čas se léčil z tuberkulózy, kterou si z vězení přivezl a ani po návratu do normálního života se nezbavil pronásledování a útlaku ze strany režimu. Jako bývalý politický vězeň mohl vykonávat pouze určité druhy práce, o výraznějším kariérním postupu nemohla být řeč. Obě jeho dcery měly díky minulosti svého otce velké potíže dostat se na školy. Nastoupil do kroměřížského Palu Magneton, kde měl striktně určeno, po kterém chodníku smí a nesmí chodit a kam má vstup zakázán. Dnes mu doma na stole leží dlouhé seznamy kroměřížských konfidentů a členů lidových milicí, v nichž nachází desítky a stovky svých tehdejších spolupracovníků. V roce 1990 se dočkal rehabilitace a po složení druhé státní zkoušky získal už v důchodovém věku titul inženýra. Přestože od jeho zatčení a následného odsouzení ve vykonstruovaném procesu za velezradu a vyzvědačství uplyne v květnu tohoto roku už 61 let, stigmata prožitého utrpení jsou na něm patrná dodnes. I po více než šesti desetiletích usíná s rukama na dece, právě tak, jak ho to tenkrát naučili ve vazební věznici. Ve svém úctyhodném věku dnes s trpkostí v srdci sleduje, jak se do veřejných funkcí opět dostávají lidé, kteří před sametovou revolucí potupně sloužili komunistickému režimu. Sleduje, jak stoupají volební reference KSČM, a reálně hrozí jejich návrat do vlády. A ani tentokrát se nevzdává: „Když tomu budu moci nějak zabránit, udělám pro to všechno.“ Společně se svými kolegy z Konfederace politických vězňů České republiky pořádají přednášky na školách, účastní se protikomunistických demonstrací a pietních setkání, kde dávají vzpomenout na zločiny komunistického režimu, protože právě oni jsou živým důkazem, oni jsou svědomím doby.

Jak probíhal každodenní život v lágru?

Odvezli mě do Vinařic u Kladna, kde byl důl na těžbu uhlí. Tlačil jsem narubané vozíky asi 200 metrů k vlaku, který je pak odtahoval. Na jaře jsem byl přeložen do Rtyně v Podkrkonoší. Bylo nás tam asi 500: političtí vězni, kněží, kulaci, bývalí členové vlády, ale také lidé odsouzení podle retribučního zákona, tzn. konfidenti, udavači a Němci. Byli tam dva esesáci, kteří byli při vypalování Lidic. Uráželo mě, že jsem s nimi v jednom vězení, navíc o ně pečoval německý červený kříž, dostávali dopisy, potravinové balíčky, takže se měli lépe než my. Ze začátku jsem pracoval u žlabu, kterým se dopravovalo uhlí. Měli jsme permanentně tak rozedraná kolena, že jsme na konci směny vylévali z bot pot a krev. To byla strašná práce. Pak jsem se díky svému technickému vzdělání dostal k lepší práci na obsluze stojů. Když to bylo možné, snažil jsem se zajistit lehčí práci několika nemocným spoluvězňům. Někteří z nich díky tomu lágr přežili.

Co vám pomáhalo přežít?

Já jsem v sobě žádnou naději nenosil. Každý den jsme od bachařů slyšeli: „Stejně tady zdechnete. Z vás se nikdo ven nedostane.“ Já jsem byl trvale připraven bránit se - přežít. Ne v tom smyslu, že bych jim lezl do zadku. Stále jsem hledal cestu ven, jak by se dalo utéct. Život ve vězení mimo těžkou práci v dolech byl pro mě nesmírně užitečný, byla to druhá vysoká škola. Setkával jsem se tam s vysoce vzdělanými lidmi. Poznal jsem věci, které bych se normálně nedozvěděl. Hlavně tam bylo strašně moc času k přemýšlení. Dneska lidé žijí v tak úžasném tempu, že jednají impulzivně a nechápou důsledky svého jednání. V tomto směru bylo pro mě vězení přínosem.

Po čtyřech letech jistě nebylo snadné začlenit se zase do normálního života.

Po propuštění na svobodu jsem měl zakázáno vyprávět o poměrech, které panují v lágrech. Každých 14 dní jsem musel hlásit místo svého pobytu Státní bezpečnosti. Jako bývalý mukl jsem mohl vykonávat pouze určité druhy práce s jejím souhlasem. Nejprve jsem se nějaký čas léčil z tuberkulózy, kterou jsem si přivezl z vězení. Po anabázi v cukrovaru jsem nastoupil do kroměřížského Palu Magneton. Když si pak uvědomili, že jsem politický vězeň, měl jsem striktně určeno, po kterém chodníku smím chodit a do jakých prostor nesmím vstoupit. Tak začínal můj život na svobodě.

Velkou satisfakcí pro vás jistě byla sametová revoluce v roce 1989. Mnoho lidí zůstalo ocejchováno komunistickou minulostí, zatímco vy jste byl rehabilitován. Cítíte nenávist vůči lidem, kteří na vás donášeli?

Podívejte, tady na stole leží seznamy všech konfidentů z Palu Magneton, včetně konkrétního počtu hlášení, dále seznam skoro 130 členů lidových milicí a asi 500 členů KSČ. Někdo podal pět hlášení, jiný třicet. V Otčenáši se praví: „Odpusť nám naše viny, jako i mi odpouštíme našim viníkům.“ Údajně když budete stát v lipové aleji, nenajdete dva stejné listy. Za svůj život jsem poznal stovky lidí a nenašel jsem dva stejné. Dost těžko se posuzuje, proč a za jakých okolností ti lidé takovou službu vykonávali. Jsem toho názoru, že většina z nich to nedělala z přesvědčení.

Jednou mě rodiče třídy mé dcery zvolili za předsedu SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy). Po půl roce však stranická skupina SRPŠ usoudila, že já vzhledem ke svým názorům, nemůžu být předsedou, protože bych vedl děti špatným směrem. Velkým iniciátorem této akce byla třídní učitelka, chtěla, abych sám odstoupil. Řekl jsem, že si mě zvolili sami rodiče, tak ať si mě odvolají. Důsledkem všech těchto okolností bylo, že obě mé dcery navzdory vynikajícímu prospěchu, měly potíže dostat se na střední i vysokou školu.

Ale přeci jen, určité měřítko charakteru to je, ne?

Je přirozené, že jakási hierarchie úcty k člověku tady je. Někdo škodil z prospěchu, někdo z blbosti, někdo z recese, někdo z přesvědčení. Těžko soudit. Ale můžete to mít za zlé člověku, který neměl jiné cesty? Sám pro sebe si je můžu kádrovat, ale napadat je kvůli tomu, to musíte znát okolnosti každého jednoho případu. Člověk, jako takový, to není oprávněn soudit.

Jaké to je, když se v Kroměříži potká na ulici politický vězeň a agent, který udával a posílal nevinné lidi do lágrů?

Někdy, když potkám některého z nich, tak se mi chce zvracet. Jinému to toleruji, protože jeho kladné vlastnosti převažují.  Kdysi jsem dostal za úkol uspořádat přednášku o Sovětském svazu. Protože jsem byl v té době dost zaneprázdněn, požádal jsem známého, který se odtamtud nedávno vrátil, aby to vzal za mě. On tam pak podle pravdy povídal vše, co v Rusku viděl, že pár desítek kilometrů za Moskvou chodí lidé místo bot s nohama ofačovanýma pytli, že žijí v zemljankách a že nemají co jíst. Jeden přesvědčený komunista neprodleně po přednášce vše oznámil předsedovi KSČ a potíže jsem měl já. Následně jsem zjistil, že tento komunista dlouhá léta pomáhal jedné paní opečovávat jejího nemohoucího manžela - ležáka. Zlobte se na takového člověka!

Ruský politický vězeň Alexandr Solženicyn napsal: „Vypěstoval jsem tam svou duši a říkám: Buď požehnáno, vězení, že jsi bylo v mém životě.“ Cítíte to také tak nebo je to nadnesené?

Možná trošku přehání, ale já s ním souhlasím. Já vlastně hlásám skoro totéž. Naučil jsem se tam poznávat povahy a charaktery lidí, duchovně mě to pozvedlo. Ve vězení se člověk, obrazně řečeno, svléká do naha. Vězeň se vám svěří o svém manželství, o svém životě, o svých problémech. Ty příhody ze života lidí by vám v civilu nikdo neřekl.

Jako člen konfederace českých politických vězňů přednášíte na školách. Jak mladí vnímají to, že za vlastní názor nebo víru v Boha mohl jít člověk do vězení?

Hlavní problém je v tom, že zájem škol o naše přednášky bohužel upadá. Letos jsme nedostali ještě ani jednu žádost o besedu s žáky. Co se týče znalostí, je pravda, že mladí o tom mnoho neví a ani vědět nemohou. Je proto nezbytné mladou generaci v tomto ohledu vzdělávat. Nesmí se zapomenout.

Co říkáte na to, že se do veřejných funkcí opět dostávají lidé, kteří sloužili minulému režimu? Není to opovrhování vlastní minulostí, utrpením, kterým jste si prošli?

V této situaci mě mrzí, že nemám tu moc tomu zabránit. Ale kdo tu moc má? Nerad se s tím smiřuji, ale když budu moci tomu nějak zabránit, udělám pro to všechno. Letos na jaře byla demonstrace proti komunistům, kteří se dostali do zastupitelstva Zlínského kraje - pomáhal jsem tomu.

V Osvětimi je nápis na zdi: „Ti, kdo si nepamatují svoji minulost, jsou odsouzeni k tomu si ji zopakovat.“ Kdyby se komunisté po volbách dostali do vlády, cítil byste to jako morální selhání českého národa?

Ano, jednoznačně. Považoval bych to za absolutní selhání. Nejsem odborníkem na dějiny, ale zastávám názor, že se historie ve spirále opakuje. Já od samého začátku cítím, že náprava 40 let komunistické vlády, usilovné převýchovy dvou generací bude stejně dlouhá.

Měla být komunistická strana zakázána?

To je také ostuda naší republiky. Na jedné straně existuje zákon o zločinnosti komunismu a na druhé straně ho podporujeme tím, že tato strana klidně dále působí na naší politické scéně. A to je špatně - měla být jednoznačně zakázána! Kdyby alespoň změnili svoji politiku, ale oni se dokonce hlásí k tomu, co tady v minulosti napáchali.

Narodil jste se za první republiky, prošel protektorátem, seděl v komunistickém lágru, teď žijete v demokracii. Jsou tyto etapy naší země porovnatelné? Jaká je dnes doba?

Na to se dá těžko odpovědět. Rozhodně se dnešek nedá srovnávat s nacismem ani s komunismem, dnešek je bezesporu lepší. Navzdory současným nedostatkům, z nichž za mnohé si mohou lidé sami, se nevyskytují hlad, sociální a politické ústrky, ale pro mě osobně je nejdůležitější svoboda.

„Ne, nejenže se nekaješ, čisté svědomí svítí z tvých očí jako horské jezero. A tvoje oči, které utrpení očistilo, neomylně vidí každý stín v očích jiných. Poseděl jsem si tam dost dlouho, vypěstoval jsem tam svou duši a s pevným přesvědčením říkám: Buď požehnáno, vězení, že jsi bylo v mém životě! (A z hrobů mi odpovídají: „Tobě se to mluví, když jsi zůstal naživu!“)

                                                                              Alexandr Solženicyn - Souostroví Gulag

 

Autor: Jiří Klabal | pátek 11.12.2015 17:00 | karma článku: 30,18 | přečteno: 1457x
  • Další články autora

Jiří Klabal

Vzkaz v lahvi

V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.

19.4.2024 v 6:33 | Karma: 12,07 | Přečteno: 281x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Generace velkejch snů

"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."

5.1.2024 v 7:30 | Karma: 17,52 | Přečteno: 343x | Diskuse | Společnost

Jiří Klabal

Dno

S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.

29.12.2023 v 8:00 | Karma: 13,23 | Přečteno: 376x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Buky pod Javořinou

Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.

28.7.2023 v 7:25 | Karma: 12,13 | Přečteno: 353x | Diskuse | Společnost

Jiří Klabal

Misantrop

Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...

17.7.2023 v 7:50 | Karma: 5,53 | Přečteno: 251x | Diskuse | Poezie a próza
  • Nejčtenější

Francouzský volební šok. Vyhrála levicová koalice, Le Penová je až třetí

7. července 2024  14:25,  aktualizováno  8.7 6:05

Druhé kolo předčasných parlamentních voleb ve Francii překvapivě ovládla levicová Nová lidová...

Spadlý strom v Praze zranil dva lidi. Bouřky v Česku komplikovaly dopravu

6. července 2024  11:58,  aktualizováno  22:56

Silné bouřky, které v sobotu večer přecházely přes Česko, za sebou zanechaly mnoho škod, potíže v...

Padaly kroupy jak pingpongové míče. Bouřky se opět hnaly Českem

10. července 2024  8:02,  aktualizováno  22:52

Česko má za sebou další tropický den. Denní maxima byla ve středu překročena na 56 z celkem 167...

Vraťte se domů! Barceloňané stříkali vodu na turisty, ti opouštěli restaurace

8. července 2024  9:51

Zatímco turisté obědvali nebo se jinak občerstvovali v centru Barcelony, téměř tři tisíce místních...

Biden se znovu ostudně přeřekl. Prezident Putin, představil Zelenského

12. července 2024  6:35,  aktualizováno  11:22

Joe Bidenovi se opět nepodařilo přesvědčit veřejnost, že je duševně schopen vykonávat funkci...

Na Trumpově mítinku se střílelo, exprezident má zraněné ucho, střelec zemřel

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  1:34

Na sobotním předvolebním mítinku republikánského kandidáta na amerického prezidenta Donalda Trumpa...

Král David válčí proti Hamásu. Rozbitou izraelskou společnost spojuje hrdina z Gazy

14. července 2024

Premium Od zvláštního zpravodaje MF DNES v Izraeli Jen málo izraelských vojáků dokázalo na útok ze 7. října 2023 správně a rychle zareagovat. V...

Nejdřív vznikne mrak, pak ohnivá koule. Armáda si na testy pořídila novou zbraň

14. července 2024

Premium K českým vojákům míří nová zbraň. Rozhodli se otestovat termobarické granáty. Mají výrazně vyšší...

Rozjívená dvojčata rozbila šeď komunismu. Po letech jsme je vyfotili znovu

14. července 2024

Seriál Byla jako šídlo. Dagmar Hochová byla temperamentní dynamo a její fotky se zcela vymykaly dobové...

Nejlepší kosmetika na citlivou dětskou pokožku: Tohle musíte mít!
Nejlepší kosmetika na citlivou dětskou pokožku: Tohle musíte mít!

Značka Bübchen existuje už přes 60 let a v německy mluvících zemích je jedničkou mezi výrobci dětské kosmetiky. Stala se favoritem i pro naše...

  • Počet článků 94
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 967x
"Píšu, co si myslím, a myslím si, co chcu..."

                     jiriklabal@seznam.cz