Vzpomínka na berbrovské časy

Po říjnovém zadržení místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra se doslova roztrhl pytel s kauzami a příběhy let dávno minulých, v nichž měl fotbalový boss namočen své dlouhé špinavé prsty.

V květnu tomu bude deset let, co se třetiligoví fotbalisté Hanácké Slavie Kroměříž probojovali do semifinále českého poháru - Ondrášovka Cupu. Ve čtvrtfinále nejprve po výhrách 2:1 a 1:0 vyřadili věhlasnou Zbrojovku Brno. Remíza 1:1 z prvního semifinálového duelu v Mladé Boleslavi zavdala zajímavou zápletku do odvety, na níž byly o týden později na kroměřížském stadionu na Obvodové zvědavy rekordní 4000 diváků.

Den před odvetou někdo přinesl na předzápasový trénink informaci, že na nás poslali Berbrova „řezníka“, rozhodčího s kontroverzní pověstí Michala Patáka. Prý s jasným zadáním třetiligového outsidera zaříznout, „protože český profesionální fotbal si nemůže dovolit mít ve finále poháru amatérský klub“. Nevěřím podobným zaručeným zprávám, navíc jsem v té době měl už leccos za sebou, takže jsem tomu v tu chvíli nevěnoval vůbec žádnou pozornost.

Jenomže! Od úvodního hvizdu utkání bylo nápadné, že sudí Paták běhá ke každému odpískanému faulu a křičí na domácí hráče, ať okamžitě vstávají a nezdržují. V tomto rytmu se odehrála celá první půlhodina zápasu. Události poslední desetiminutovky prvního poločasu mají kroměřížští fanoušci dodnes v živé paměti. Nejprve se za obrannou linií zčistajasna zjevuje Chramosta a posílá Boleslavské do vedení. O tři minuty později hostující útočník znovu využívá hraničního postavení, olympijským skokem přeskakuje vyběhnuvšího Vogla a po nafilmovaném teatrálním pádu se samovolně kácí k zemi. Michal Paták ukazuje nebohému golmanovi červenou kartu a pro čtyři tisícovky fanoušků největší zápas kroměřížské historie v tu chvíli neslavně končí.

Když jsem v poločase odcházel ze hřiště, šel mi vstříc technik z České televize, s nímž jsem celé dopoledne (zatímco Boleslavští odpočívali na hotelu) zajišťoval na stadionu rozmístění kamer a natahoval kabely pro televizní přenos.

„To nebyl ofsajd při tom gólu?“ ptám se ho.

„Oba!“

„Jak oba?“ vytřeštil jsem na něho oči, když mi potvrdil to, co jsem vnitřně cítil už na hřišti. Nikoho jsem totiž do té doby tak sprostě neseřval jako pomezního rozhodčího Filípka v inkriminované osmatřicáté minutě. Ten se však jen tupě usmíval. Věděl, že má splněno.

„Při té červené kartě taky. To je ostuda. Pojď to říct na kameru!“ vyzval mě bezejmenný dobrý duch.

            Šel jsem. V poločasovém rozhovoru jsem při dotazu na červenou kartu odpověděl, že k situaci nemělo vůbec dojít, protože mi i chlapi z televize říkali, že jí předcházel ofsajd. Střihač České televize si pak musel dát pořádně záležet, aby má věta o „chlapech z televize“ nezazněla ve večerních zprávách.

            Druhý den ráno jsem pročítal noviny. Zajímalo mě, jak se o tom všem bude psát. Zavolal jsem redaktorovi renomovaného celostátního deníku, abych mu poděkoval, že o utkání napsal pravdu.

            „No, ale mělo to svůj vývoj. Napřed byl dlouho příkaz shora, že se o tom jako o zářezu nesmí psát,“ odpověděl mi naférovku redaktor.

            „Cože? To u nás někdo direktivně nařizuje, jak a o čem se bude nebo nebude psát?“ žasl jsem nad tím, co mi o českém fotbalu říká.

„Bohužel. Ale postupem večera začalo být jasné, že to ututlat nepůjde, tak přišel pokyn pustit to naplno ven.“

Ještě jednou jsem poděkoval a obratem vytočil tehdejšího sekretáře Komise rozhodčích Josefa Krulu. Zeptal jsem se ho, co říká na včerejší výkon rozhodčího Patáka v pohárovém utkání.

„Z těch záběrů není jasně poznat nějaké pochybení,“ odsekl mi bohorovně.

„Není? Televize měla na stadionu šest kamer. Viděly to 4 tisíce lidí na stadionu a všichni, co se na to dívali v přímém přenosu.“    

„Nás jako komisi ale televizní záběry nezajímají. Vy máte dle soutěžního řádu pořídit vlastní videozáznam.“

„Zápas přenáší televize a my budeme platit chlapa s příruční kamerou, aby to pro vás natočil?“

„Takový je standardní postup.“

Už si dnes nepamatuju, co jsem mu řekl předtím, než jsem praštil s telefonem. Dnes je tento pokrytec sportovním manažerem pražské Sparty.

V jiné zemi by spanilá jízda neznámých amatérů do semifinále národního poháru, kteří dokážou zatápět i zhýčkaným profesionálům, byla nejlepší reklamou na sport. Pohádkovým příběhem předkládaným dětem na začátku jejich prvních fotbalových krůčků. Americkým snem party kluků, kteří nechtěli nic víc, než se jedno odpoledne po práci v přímém přenosu jako rovný s rovným popasovat s předním prvoligovým týmem. V zájmu zachování prestiže českého fotbalu jim to však muselo být znemožněno. Prostě něco jako exkurze do české fotbalové žumpy.

A přicházela další vystřízlivění. Na následující domácí utkání zavítala na tribuny místo čtyř tisícovek zase už jen hrstka sto dvaceti nejvěrnějších. V poháru proti Mladé Boleslavi nastoupilo v základní sestavě šest odchovanců kroměřížského fotbalu. Další tři se dostali na hřiště během utkání. Jinde by si hráči možná vysloužili pozvání na radnici - ne tak v Kroměříži. Za zviditelnění v přímém přenosu České televize se Město klubu dvakrát za sebou odvděčilo snížením roční dotace na výchovu mládeže o likvidačních 20%. Když jsem pak z úst generálního sponzora (který před zápasy s ligovými týmy hráčům slíbil, že si peníze vyhrané v poháru rozdělí mezi sebe) uslyšel, „že hráčům ty prémie nedáme, protože je toho MOC,“ pochopil jsem, že Česká republika není jedinou zemí, kde se hraje fotbal.

A hlavně - že kromě fotbalu jsou i jiné možnosti, jak trávit život…