Velký příběh

           K lesu to bylo ještě pěkných pár stovek metrů. Zmrzlý sníh se jim propadal pod nohama. Hodiny na zvonici právě odbíjely poledne. Na to, že byla teprve půlka února, se udělalo nádherně.

           Svítilo slunce, posbírali doma suché pečivo a vyrazili vykonat něco alespoň trochu záslužného.     

           „Víte, kde je ten krmelec, děcka?“ zeptal se Mirek nenápadně. 

           „Nevíme, ale budeme stopovat zvířata a možná nás tam dovedou.“

           Stop byl skutečně plný les. Ve sněhu tvořily nekonečnou změť cestiček a cest. Rozdělili se a každý následoval jinou stopu. V tom lese Mirek strávil kus svého života, dnes v něm však byl minimálně po deseti letech.

           „Když jsem byl mladej, chodíval jsem sem běhávat,“ nostalgicky vyprávěl Mirek. „V létě, za deště, ve sněhu, pořád. Stovky odedřených hodin. Vidím to, jako by to bylo dneska.“

           „A proč? Aby ses zalíbil mamce?“

           „To ne. Chtěl jsem být nejlepším atletem na světě.“

           Při té větě si uvědomil, že se jím nejenže nestal, ale už se jím také nikdy nestane. Najednou pocítil touhu jít si zase zaběhat do sněhem zapadaného lesa. Běžet tak dlouho, až by se očistil. Zase ucítil sílu porvat se s minutami, kopci, se světem. Znovu by běžel navzdory osudu, zatímco ostatní ani nevstali z postelí. Bezvládně by se doplahočil domů a zase by si mohl sám sebe vážit jako tenkrát, když osamělý v lese hledal cesty životem. Pohled na stoupání před ním ho však vrátil do reality. Dnes už by to nedokázal. Vyběhnout tenhle hrozný kopec? Nemá na to vůli, co by ho dnes mohlo přinutit bez nároku na uznání plivat krev? Zlenivěl. Nejspíš by se zastavil v půli kopce a meditoval. Na víc by se nezmohl.

           „Tati, tady začíná moře,“ křičely děti.

           Cesty zvěře je zavedly až na samotný horizont, kde na les plynule navazovalo pole. V únorovém slunci se zasněžené pole třpytilo a oslňovalo zrak, takže nebylo možné dohlédnout jeho konce a skutečně připomínalo moře. Dnes, po letech, uviděl Mirek na horizontu znovu obrovský, nekonečný stříbrný oceán.

„Já umírám na vrcholu hory,“ položil se výstupem vyčerpaný chlapec zády do sněhu.

Mirek ho chtěl nejprve pokárat, aby „rychle vstal nebo bude nemocný“, ale stihl tu větu polknout a nechal chlapce rozjímat. Ten okamžik byl nenahraditelný, i kdyby měl být vykoupen nemocí. 

„Máš pravdu, člověk by měl zemřít na vrcholu,“ položil se Mirek také do sněhu mezi obě děti.

Během cesty po hřebeni se mu vybavilo ještě něco. V místě, kde kraj lesa protíná třešňová alej, vykouřil kdysi svoji první a také poslední krabičku startek. Jak byl proboha tenkrát rozervaný! Opil se a z nejhlubší deprese se snažil vydolovat své první literární pokusy, které samozřejmě nestály za nic. Dnes jsou na stejném místě jeho děti nadšené ze stáda srnek na horizontu, ze skupinky zajíců, kteří před nimi vyděšeně odskákali do houští, nebo veverky přeskakující po zasněžených větvích ze stromu na strom. Mirkovi byla sice zvířata úplně lhostejná, ale děti propukaly v nadšení.

„Viděli jsme už tolik zvířat, už nám chybí jen medvěd a jelen. Tady ty stopy vypadají, že by to mohlo být medvídě. To je krásný výlet! Budu to muset povyprávět paní učitelce. Nebo ne, napíšu o tom vypravování. Bude se to jmenovat: Příběh naší rodiny,“ rozhodla se malá dcerka.

V mládí se Mirek pokoušel psát. Jeho povídky však byly běžnému čitateli příliš vzdálené. Nikdy nedokázal najít ideální rovnováhu mezi subjektivní symbolikou a v ní ukrytých sdělení. Nenašel pro povídky nakladatele, a tak všechny tenkrát před dvaceti lety demonstrativně spálil.

Večer mu dcera přinesla ukázat svůj výtvor. Text psaný zelenou pastelkou začínal: „Byla jednou jedna veselá rodina a ta se rozhodla jít do lesa.“ Co bylo dál, už nevnímal. Přehrával si v hlavě znova celý den. Uvažoval o tom, jak je s tou alejí, s tím lesem, s místy svého mládí spjat. O tom, kudy se vine náš příběh a jak spolu všechno navzájem souvisí. Jak odcházíme a vracíme na to samé místo zase úplně jiní. Anebo pořád stejní?

Sedl si k psacímu stroji, vložil do něj čistý bílý papír a třásl se na první úder do klávesnice. Do předsíně si na ráno přichystal staré běžecké tenisky. Netušil ještě o čem kniha bude, ale věděl s jistotou, že tentokrát ji napíše. Název už měl vymyšlený, bude se jmenovat: „Velký příběh.“