Valachová, Marksová, Šabatová aneb Hon na čarodějnice z Chrastavy pokračuje

Rada vlády pro lidská práva doporučuje, aby bylo ve vedení státní správy ženám zajištěno alespoň 40 procent postů. Ženy jsou prý loajální a stabilní zaměstnankyně, dočetl jsem se v jedné chytré pedagogicko-psychologické brožuře.

Ke komu, či k čemu jsou ovšem loajální dámy Valachová, Marksová a Šabatová, to je mi skutečně záhadou. Hon na čarodějnice, který tato trojice rozpoutala po odhalení České školní inspekce ve výchovném ústavu v Chrastavě na Liberecku, je přehlídkou politické korektnosti a diletantství nejhrubšího zrna. „V Chrastavě zřejmě téměř žádní mladiství zločinci nebyli. Je na čase se podívat na to, proč tam vůbec ty děti jsou. Chceme zjistit důvody, proč jsou do takových ústavů umisťovány,“ řekla k případu ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Mohu paní ministryni ujistit, že v těchto ústavech jsou převážně zločinci, a pokud ne současní, tak s největší pravděpodobností zločinci budoucí. A to, že je ochranná výchova, která byla v tomto zařízení také realizována, pouze jinou formou výkonu trestu za spáchaný trestný čin, by si snad paní ministryně mohla vygooglovat. Stejně tak by měl ministryni školství Kateřinu Valachovou někdo z jejího týmu upozornit, že mezi standardy a standarty je docela podstatný rozdíl.   

           Pokusím se zde na obranu výchovného ústavu v Chrastavě vysvětlit pět mýtů, které byly těmito dámami populisticky zavěšeny do éteru české veřejnosti, aniž by se někdo obtěžoval je podrobněji vysvětlit.  

           Ad 1) Dětem ve výchovném ústavu v Chrastavě měly být zakazovány vycházky.

Zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní a ochranné výchovy praví:     

„Za prokázané porušení povinností vymezených tímto zákonem může být dítěti s nařízenou ústavní výchovou omezeno nebo zakázáno trávení volného času mimo zařízení v rozsahu stanoveném vnitřním řádem nebo (…) zakázány návštěvy, s výjimkou návštěv osob odpovědných za výchovu, osob blízkých a oprávněných zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany dětí, a to na dobu nejdéle 30 dnů v období následujících 3 měsíců.“

           Ad 2) Děti měly být trápeny jídlem.

           Důsledná kontrola České školní inspekce odhalila, že byla porušována práva dětí tím, že možnost přidání při jídle byla závislá na jejich chování (zapomínají však z jakéhosi důvodu dodat, že zákonem stanovená denní výživová norma byla zcela zajištěna u každého klienta ústavu).      

Zákon 109/2002 Sb.: „Dítě s nařízenou ústavní výchovou má právo na zajištění plného přímého zaopatření.“

           Není tedy nikde v tomto zákoně uvedeno nic o přídavcích. Laik by možná dokonce očekával, že ve výchovných ústavech bude brán zřetel právě na chování klientů. Ministryně školství to však asi vidí poněkud jinak.    

           Ad 3) V ústavu byl zaveden velmi složitý systém hodnocení, v němž výrazně převažovalo nebezpečí získání záporných bodů.

           Soud nařídil chlapcům ústavní nebo ochrannou výchovu a oni se chudáci nedokázali vyznat v systému hodnocení. Pro mne je zase příliš složitý systém dopravních předpisů, jsou tak porušována moje lidská práva, když nebudu předpisy dodržovat? Podle logiky paní Šabatové zřejmě ano.

           Ad 4) Více než 30% chlapců bylo z výchovného stavu stabilně na útěku.

            Ve výchovných ústavech dnes nejsou mříže, klienti mají zpravidla volný pohyb a můžou tedy kdykoli ústav opustit. Může se snad laik podivovat nad tím, že drogově závislí chlapci nesetrvávají déle v zařízení, kde se od nich očekává přinejmenším abstinence od návykových látek? Zaměstnanci ústavů jsou v tomto zcela bezbranní.

           Jenže, dítě má právo na útěk, praví metodici a ochránci lidských práv. A tak zoufalí rodiče volají do ústavů, ať tam jejich drogově závislé a prostitující děti nějak zadrží. Marně! 

           Ad 5) Podle ministryně práce a sociálních věcí je většina dětí ve výchovných ústavech neprávem, např. pouze za záškoláctví.

           Vážená paní ministryně, záškoláctví v tomto případě neznamená, že má dítě 3 neomluvené hodiny, nýbrž že vyrůstá prakticky na ulici nebo v ghettu. Ústavní výchova mu dá alespoň základy vzdělání, aby byl v dospělosti společensky upotřebitelný. Pokud je mu podle Vás lépe na té ulici, veďte směle dál své pseudohumanistické agitace - nevíte ovšem vůbec o čem mluvíte. A garantuji Vám, že 99% z těchto "DĚTÍ" má skvělé předpoklady stát se pod Vaším vedením těmi tolik vzývanými zločinci.

           S tím, že se u nás ve vrcholných politických funkcích zpravidla usazují lidé s vidinou vlastního materiálního obohacení, to se dá z jakéhosi ryze pragmatického hlediska pochopit. Průměrný člověk chápe, proč je v politice Andrej Babiš, co tam dělal Vít Bárta i proč David Rath nosí u sebe krabice od vína. Ve jménu čeho však páchají zlo tyto dámy, to mi zůstává záhadou. Proč svými pseudohumanistickými floskulemi kryjí budoucí zločince a násilníky před slušnými, vysokoškolsky vzdělanými zaměstnanci výchovných ústavů? Jedním z důvodů je až tragické odtržení od reality. Paní Valachová argumentuje, jako by ve výchovném ústavu roky pracovala, divil bych se však, kdyby takovéto zařízení vůbec kdy navštívila. A v kanceláři u chlebíčků toho zpravidla mnoho nezjistíte. A éterem zní populistické, politicky korektní dogma: „Jsou to přece děti!“ A ředitelé všech 28 českých výchovných ústavů mlčí a poslušně naslouchají diktátu těchto mravokárkyň.

           Snad je mezi námi ještě dost lidí, kteří budou vždy vědět, že bílá je pořád bílá. A nebudou ochotni se před nesmyslnými pokyny takovéhoto vedení hrbit… (PS: nemá to nic společného s rasismem, paní ombudsmanko)