Český lid si v posledních letech vzácně libuje v tom být permanentně dichotomicky rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny. Na dva nesmiřitelné tábory, mezi nimiž neexistuje žádný názorový konsenzus. Od jednoho extrému ke druhému.
Všichni máme svoji pravdu a nic mezi tím nás nezajímá. Ať už je to chování prezidenta, premiérovy kauzy, vrozená příchylnost k Východu či Západu nebo vztah k Evropské unii a její migrační politice.
Dnes se tato dělící linie vine mezi rouškaři a antirouškaři. Mezi lidmi, kteří považují respirátor za nezbytný prostředek záchrany života, a lidmi, pro něž je nošení roušky narušováním jejich základních práv a svobod. Internet brázdí video ze zásahu městské policie v Uherském Hradišti, která konfrontovala a následně zaklekla muže, jenž se na veřejně přístupném místě pohyboval bez ochranných prostředků dýchacích cest. Na výzvy strážníků k nasazení respirátoru nereagoval, odmítl prokázat svoji totožnost i následovat strážníky na stanici. Arogantně do nich strkal a snažil se odejít. Zatímco z muže je dnes mučedník, strážníci jsou postaveni mimo službu a nadřízený orgán prošetřuje adekvátnost zásahu. Takže policejní brutalita, nebo bezohledné ohrožování zdraví?
Můžeme vzpomenout jiný podobný incident z roku 2016, kdy po teroristických útocích v Bruselu dohlížely na letištích, nádražích a místech, kde se pohybuje větší množství lidí, smíšené hlídky policistů a vojáků. Na pražském autobusovém nádraží na Florenci hlídka spoutala mladíka s dredy poté, co spal na zemi, opakovaně se odmítl legitimovat, policisty častoval vulgárnostmi, vrážel do nich a snažil se uniknout. Tehdejší veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová okamžitě nařídila zahájit šetření, zda byl zásah policie přiměřený.
V Ostrově na Karlovarsku zase městská policie řešila incident s dívkou, již zaznamenal kamerový systém, jak dělá nepořádek na lavičce v parku. Dívka neuposlechla pokynů policejní hlídky, aby po sobě nepořádek uklidila, nechtěla předložit doklady, odmítla policisty následovat a byla k nim vulgární. Následně policisté nezletilé dívce nasadili pouta a odvedli ji na stanici. Bylo z toho obrovské pozdvižení, že v naší zemi držíme děti v poutech. To si opravdu někdo myslí, že se dítě nemůže dopustit zločinu?
Tři případy z mnoha, na nichž se v celé své nahotě odhaluje krize autority, v níž se nachází současná západní společnost. Sám se covidu nebojím, příležitostně porušuji nařízení a chodím bez roušky. Co mě však zaráží, je absolutní neúcta k výkonné moci. Můžu si myslet své o vládě, již jsem si nezvolil, o nařízeních, s nimiž nesouhlasím, ale abych si dovolil strkat do policisty a byl za to ještě pokládán za mučedníka?
Moderní evropská společnost dospěla do takového stádia blahobytu, že už nikdo nemusí bojovat o holé přežití. Není už třeba válčit o místo v životě kmen proti kmeni, stát proti státu, církev proti církvi, rasa proti rase, jednotlivec proti jednotlivci. Mýtus spravedlnosti je tu pro každého. Evropa bez strachu z hladu a válek začala být přecitlivělá na osobní práva a svobody všech lidí bez rozdílu. Najednou si usurpujeme takovou osobní svobodu, že policista nemá právo legitimovat podezřelého feťáka. Nezletilá dívka si v klidu pošle strážníka do hajzlu. Chlap bez roušky hrdinsky strká do hlídky a nechá se u toho natáčet. Když policie v Praze vyklízela budovu bývalé plicní kliniky, kterou anarchisté léta nelegálně využívali jako squat, dovolávali se squatteři Nejvyššího soudu, že jednání vlastníka je v rozporu s dobrými mravy. V zemi probíhaly demonstrace na podporu anarchistů a centrum Klinika dostalo ocenění za „statečnost a aktivity překračující hranice ideologií a tržního světa“. Nerespektovat zákon nebo obsadit cizí majetek je dnes považováno za statečnost? Akorát musíte být oděn ve správném liberálním dresu.
Nejzřetelnější je krize autority v oblasti výchovy. Nezletilé dítě má u sebe drogu, ale nemáte právo mu ji z kapsy vzít. Dítě utíká z ústavu, ale nemáte právo na něj sáhnout. Hledaný se schovává vedle v bytě, ale policie nemá povolení k domovní prohlídce. Všechny trumfy se přesunuly do rukou těch, co překračují zákon. Podlehli jsme iluzi bezpečného světa a každému přiznáváme právo na jeho zločin. Chceme pro sebe absolutní svobodu, ale zapomínáme, že i ta musí mít své hranice. Přestali jsme sami sebe chránit. „Svoboda není možná bez autority, jinak by se obrátila v chaos. A autorita není možná bez svobody, jinak by se proměnila v tyranii,“ říká Stefan Zweig.
Potírání autority je dnes pěstováno už od útlého věku v rodinách. V příručkách moderního rodiče se píše, že dítě nemá v rodiči vidět vychovatele, ale parťáka. Na některých školách si učitelé s žáky tykají. Kde jsou ty časy, kdy naše babičky svým rodičům celý život vykaly. Kdy učitel, farář a strážník byli nedotknutelnými autoritami obce. Ale teorie volné výchovy popírá jakoukoli formální autoritu. Jen práva bez povinností. Liberálové dnes nepovažují kantora za osobnost, ale za sluhu jejich dítěte, kněze za úchylnou rigidní fosílii, policistu za nástroj totalitní moci.
Společnost, která vědomě rozleptává autoritu svých důležitých institucí, soudů, policie, školy nebo církve, směřuje nevyhnutelně k anarchii. Bylo by proto velkou chybou nahradit vládnoucí nomenklaturní levici autoritativního typu v čele našeho státu jen podobně toxickým anarchismem mladé liberální levice.
