Rozprava na italské téma

Do klubu vedlo strmé pokobercované schodiště. Petrovi se tam nechtělo, raději by zůstal v hotelu, ale musel se podřídit kolektivu. Pokolikáté už!

Teď, když ukrajoval schod po schodu, cítil, jako by se mu nad hlavou otevírala brána horoucích pekel. Tušil, jak to zase všechno dopadne. Kamarádi budou celý večer vířit na parketu a on se bude do rána opíjet do stavu apatické strnulosti. Probil se k baru a objednal si dvojitou whiskey s ledem. Z pevně obsazené pozice pozoroval dění kolem sebe. Desítky párů očí bloudily prostorem se snahou zachytit odezvu, což nikdy netrvalo příliš dlouho. Také on na sobě rychle ucítil několik pohledů něžného pohlaví, pohotově však vždy odvrátil zrak, ještě než stačil přeskočit prvotní kontakt. Jeho se tyto hry už dávno netýkaly, ve dvaatřiceti už toho měl dost za sebou.

            Ubíral se tokem svých obvyklých myšlenek, když se z díry, do níž ústilo schodiště, vynořila povědomá postava. Byla to Anita, barmanka z hotelu, kde byli ubytovaní. Když odcházeli, pozval ji jen tak ze slušnosti, aby za nimi po zavíračce přišla. Ale teď byla tady. Po dvanáctihodinové šichtě na place vyrazila na diskotéku za partou zpitých chlapů. Bylo jasné, že přišla kvůli němu.

„Co tak sám? Proč netančíš?“ zeptala se ho, jakmile ji pokynutím hlavy přizval k sobě.

„Už na to nejsem. Je mi líp tady u baru. Popíjet, koukat na lidi a jen tak rozjímat,“ mrkl přitom na barmana a objednal dva panáky.

„A na cos přišel?“

„Že už mě to neláká. Ta živočišnost, koketování, navazování iracionálních vztahů.“

„Na začátku vztahu právě nic racionálního být nesmí!“ zareagovala záměrně energicky, aby v něm rozproudila chuť diskutovat.

„Podívej třeba na ně!“ ukázal na líbající se dvojici v protilehlém boxu. Byl to jeho kamarád s plnoštíhlou, asi tak devatenáctiletou dívkou s brýlemi na očích. „Znají se sotva hodinu. Navíc si asi ani nerozumí, Dragan je původem kosovský Albánec a nemluví moc dobře anglicky.“

„Obávám se, že jim o jazyky moc nejde,“ usmála se na Petra provokativně svýma hnědýma italskýma očima.

„Právě že jde. Momentálně jí ten svůj strčil dost hluboko do krku,“ přistoupil okamžitě na její hru.

„Neodsuzuj ji! Já ji znám, je to moc hodná holka, zpívá a tančí ve folklorním souboru.“

„Já ji neodsuzuju, jen si ode mě Dragan před chvílí bral klíč od pokoje.“ Na to se jako na vyzvání mladá dvojice zvedla a drže se za ruce, opustila diskotéku. Petr se za nimi poohlédl a zkoušel si představit to vzrušení, které teď oba nutně musí cítit.

„Ty bys to snad neudělal?“ zadívala se mu Anita uhrančivým pohledem do očí.

„Nelíbí se mi, není dokonalá. Bylo by to jen ukojení zvířecího pudu, nic víc,“ zvedl levou ruku a mlčky ukázal na snubní prsten.

„Proč ho nosíš?“

„Používám ho jako štít. Jako clonu. Je to jakási deklarace, takové sdělení každému, kdo si se mnou chce něco začít, že musí překročit tuto bariéru. A myslím, že to už by muselo někomu sakra stát za to.“

„Neuraz se, ale takových prstenů už jsem viděla a vím, jak to dopadá.“

Měla dlouhé, ebenově hnědě vlasy, vyloženě jižanský typ. Tipoval, že bude o něco málo starší než on, ale v tmavých očích měla ještě pořádnou jiskru. S přibývajícím alkoholem mu připadala stále zajímavější.

„Dost už o mně! Co vlastně děláš?“

„Vystudovala jsem starší italskou literaturu, ale nikdy jsem se tomu pořádně nevěnovala. V hotelu pracuju jen brigádně mimo sezonu. Jinak jsem většinu roku v Itálii, kde provázím turisty, co přijedou na dovolenou. Něco jako delegátka.“

„Zrovna čtu Umberta Eca. Kdo je další Ital? Goldoni?“

„A taky třeba nějaký Boccaccio, Alighieri, Petrarca.“

„No jasně! Já žeru literaturu – i když ne teda primárně italskou,“ probudila v něm tato informace nečekaný zájem. Ta holka se mu začínala líbit. „A rodina ti nechybí, když jsi celý rok pryč?“

„Vídám se s nima docela často.“

„Tak jsem to nemyslel. Manžel, děti a tak. Kolik ti vlastně je?“

„Devětadvacet. Zatím mi to nechybí. Něco vydělám, něco zažiju a vím, že je toho ještě dost přede mnou. Ty jsi takto šťastný? Nejsou šťastnější tví přátelé, kteří se teď objímají na parketu s mladýma holkama?“

„To nevím. Taky jsem si toho v životě dost užil. Nejsem rozhodně žádný asketa. Teď ale není jiná možnost. Už nemám emoce, necítím žádnou vášeň, dokonce si ani nedokážu představit, že bych nějakou mohl cítit. A asi je to tak dobře.“  

„A neznamená to, že už jsi vlastně mrtvý?“ popíchla ho dalším tvrdým výpadem. „V jednom filmu jsem slyšela, že „emoce jsou všechno, co máme.“  

„V hlavě jsem svobodnější než všichni tady kolem. Jsem plnej života. Oni sice cítí nějakou emoci, ale je to všechno jen iluze, která se ráno rozplyne. Láska tady nemá místo.“

„Miluješ svou ženu?“ zeptala se natvrdo.

„Kdybych řekl, že ano, lhal bych. Ale to je přirozené. Je to skvělá matka mých dětí, mám ji rád a je mi s ní dobře. Láska pomíjí. Každá. Pomine za den, za týden, za měsíc, možná za rok, ale jednou docela určitě.“

„Jenže tito lidé právě v tuto chvíli milují, koukej. A co je víc?“

„To si musí každý zvážit sám. Oni jsou teď na vrcholu, kam já už se nepodívám, ráno z něj však spadnou až na dno – zatímco já zůstanu aspoň ve výškovém táboře. Nedosáhnu tak vysoko jako oni, můj život není sinusoida s velkými amplitudami, ale je to stabilní plynulá linie, po níž pluju. Oni jsou teď šťastní, ale je to jen pár okamžiků. Já o sobě zase můžu říct, že jsem smířený, vyrovnaný a asi i spokojený.“

„Takže štěstí není v těch druhých, ale v nás? Tohle jsi chtěl říct?“ doplnila jeho promluvu.

„Možná. Prostě kdybych se měl podívat dětem do očí a říct jim, že je opouštím kvůli své marnivosti – musel bych se ze sebe poblít. Ta otázka – milovat, popř. být milován – není absolutně na pořadu dne. Navíc mám jedno obrovské štěstí, jsem v tomhle totiž dost náročný. Žena, kvůli které bych tohle udělal, by musela být prostě dokonalá. Asi by to musela být nápadně krásná, bláznivá intelektuálka – třeba něco jako miss Itálie – milovat umění, číst Dostojevského a poslouchat Floydy.“            

„Jsi blázen! Nechme už toho, chci tančit,“ chytila ho za ruku a odtáhla od baru.

            V opilosti se toporně motal po tanečním parketu, neschopen zachytit rytmus. Diskotéková muzika mu vždycky lezla na nervy a nejen to, dokonce jí a jejími přisluhovači opovrhoval. Bůhví proč se teď pokoušel splynout s davem a konformně napodobovat všechno, co dělali ostatní.

„Zkus teď na chvíli tančit, jako kdybys mě balil,“ ovinula mu ruce kolem ramen a přitiskla se k jeho hrudi. Nezaváhal, podvolil se, zajel jí rukou pod tričko a začal ji hladit po zádech. Přivoněl k jejím rozpuštěným vlasům a několikrát ji lehce – tak aby to nikdo neviděl – jemně políbil na ucho.

„Asi bychom měli jít spát, nemyslíš?“ navrhl jí kolem čtvrté ranní. Moc dobře věděl, že mají společnou cestu. Anita se nebránila.

            Venku už začínalo pomalu svítat. Po chodníku proti nim šel mladý pár vracející se na diskotéku. Dragan se svým čerstvě pokořeným úlovkem. Ve tváři měl blažený výraz, který muži pochopí i na sto metrů. „Hers grandma will kill her! She has to go to church early in the morning to sing in the choir,“ zašeptal svou špatnou angličtinou tak, aby ho ani jedna z dívek nemohla slyšet. Mladistvým pohledem sjel Anitino fantastické tělo a šibalsky mrkl na Petra, který stále ještě nevěděl, jak s nastalou situací naloží. Tu nejlepší holku z celé diskotéky měl teď v hrsti, jako nejcennější trofej. Připadala mu dokonalá a hlavně – byla tu s ním – což neskonale hřálo jeho stále ještě ješitné ego. Všechny mozkové buňky, které se marně snažil probudit k životu, měl zalité alkoholem.

            „La vita é bella,“ zašeptala mu Anita náhle do ucha jemnou aluzi na Benigniho oskarový film a políbila ho na tvář. Pak se odtáhla a sama pokračovala dál v chůzi směrem do města. Paralyzovaný Petr osaměl před hotelovou recepcí. Dlouhé vteřiny ještě sledoval, jak její nádherná postava mizí v mlze. Sotva doklopýtal do svého pokoje, skácel se na postel a usnul.

            Když ráno otevřel oči, nevěděl, kde je a co se stalo. Otočil hlavou doprava a vedle postele spatřil na zemi nahého Dragana zabaleného v prostěradle, jak leží polomrtvý v louži zvratků. Byl pokousaný na krku a ve tváři měl blažený výraz šťastného chlapa. Do snídaně bylo ještě daleko. Petr sáhl po knize na nočním stolku, ale po několika řádcích ji zase odložil. Vracela ho někam, kam nechtěl. Bylo mu jasné, že Jméno růže už nikdy nedočte.