Rovnost je pouze v duchovní důstojnosti lidí

Seděl jsem bezradně nad hromadou volebních lístků do Krajského zastupitelstva a uvažoval, kam vlastně patřím.

            Není to ani tak dávno, co jsem o tom měl docela jasnou představu a vždy vybíral pouze ze dvou tří momentálně nejzajímavějších alternativ. Tentokrát jsem si však poprvé ve svém dospělém životě nebyl vůbec jistý.

            Když čeští fotbalisté před mezistátním utkáním ve Skotsku poklekli na podporu hnutí Black Lives Matter, aby tak uctili památku před více než rokem zabitého recidivisty, násilníka, zloděje, drogového dealera a narkomana odněkud z Minneapolisu, pochopil jsem, co se se mnou začíná dít. Přestávám současnému světu rozumět. Uvědomil jsem si, jak jsem býval zatvrzelý vůči politickým stranám a hnutím, jež jsem už ze svého přesvědčení a z jejich podstaty samé považoval za nevolitelné, a zkoumal, kdo jsou ti lidé, kteří jim dokážou dát svůj hlas. Ty v levé části politického spektra jsem považoval za jaksi ustrnuté v čase, zakonzervované v jejich vlastní uspořádané a jasně přehledné minulosti. Ty na pravém pólu zase za naivní militaristické vlastence. Dnes vím, jak jsem k nim byl nespravedlivý. Na světě totiž není nic jen černé, nebo bílé.

            Co se asi tak honí hlavou českého člověka (kterému opravdu není ani při nejlepší vůli možné klást za vinu koloniální obchod s otroky a který černocha potká jedinkrát ročně, jak kývá hlavou ve vánočním betlému), když jeho fotbalový reprezentant pokleká jako ovce na trávník na podporu hnutí, které je záminkou pro nepokoje, rabování, násilí a žhářství? Ve jménu tohoto hnutí jsou dnes po světě obřadně strhávány a vandalizovány sochy velikánů světové historie, jakými byli Winston Churchill, Kryštof Kolumbus, George Washington, Thomas Jefferson nebo Miguel de Cervantes. Týmy amerického fotbalu, nesoucí jména podle indiánských kmenů, jsou tlačeny k přejmenování, protože jejich názvy jsou prý urážlivé k původnímu obyvatelstvu. Po výhružkách aktivistů a sponzorských firem museli washingtonští Redskins (Rudoši) po devadesáti letech změnit svůj název na Washington Footbal Team. Z televizní produkce jsou stahovány dříve ceněné, oskarové filmy, jako rasově problematické. Společnost Walta Disneyho se dětem předem omlouvá, že její pohádky obsahují rasové stereotypy. Žluté postavičky v kresleném seriálu Simpsonovi dostanou v rámci boje proti rasismu nové hlasy podle barvy pleti. A můžete si být jisti, že v každém novém hollywoodském filmu se dříve nebo později na plátně zjeví Hispánec, Asiat, Jihoameričan, černoch a také jakási těžko definovatelná LGBTQ+ osoba.

            Tento výčet absurdit současného světa zasáhne českého voliče zejména tehdy, když se reálně dotkne jeho samotného. A to například ve chvíli, kdy se jeho dítě nedostane na střední školu jen proto, že musela být naplněna kvóta pro etnické a národnostní menšiny. Nebo když nedostane práci, protože se zaměstnavatel bojí odmítnout jiného kandidáta s neziskovkou za zády. A tak se lidé, kteří nikdy nebyli žádnými rasisty, nikdy jim nevadili homosexuálové a už vůbec nic neměli proti opačnému pohlaví, cítí v současném světě ztraceni, postupně se radikalizují, hrubnou a vyhlížejí hlas, který je z toho chaosu vyvede a vrátí jejich životu řád. Odmítají se podvolit diktatuře liberalismu.

            Evropští politici dnes mluví o povinné solidaritě. Co to proboha je?! Buď je něco solidarita, nebo je to povinnost. Společně to jaksi nejde dohromady. To co dnes ve světě zažíváme, lze nazvat pozitivní diskriminací. Stavem, kdy umělé zvýhodňování určité skupiny logicky diskriminuje skupiny další, stavem, kdy minorita diskriminuje majoritu. Vadí snad někomu v Evropě, že tým úřadující světových šampionů z Francie vypadá na fotografii spíše jako reprezentace Konga? Vůbec nikomu - všichni obdivují jejich fotbalové umění. Tlačí snad někdo na to, aby obsazení finálových běhů na olympijských hrách bylo rasově vyvážené? Rozčilujeme se snad, že by jamajští sprinteři měli běhat s batohem? Bude jednou někomu vadit, že v partii šachů proti sobě stojí černé a bílé figury?

            Odkud se vůbec vzala ta lichá představa, že všichni lidé jsou si ve všem rovni. Že nikdo není lepší ani horší, chytřejší ani hloupější, rychlejší ani pomalejší - tedy názory, co dnes metastazují do naší společnosti a do našich škol. V Dostojevském se dočteme že „rovnost je pouze v duchovní důstojnosti lidí.“ Boj proti rasovým stereotypům musí začít především tím, že je přijmeme jako neměnný fakt. Afričané jsou úžasní atleti, Asiaté pracovití konstruktéři, Evropané vzdělanci a myslitelé a Jihoameričané mají v krvi fotbal a tanec.

            A tak jsem seděl nad hromadou volebních lístků a uvažoval, kam patřím. Ty levicové jsem hodil do krbu rovnou. Liberální demokrat už taky dávno nejsem. Krajní pravice je pro mě moc fašistická. A volit komunisty ve 21. století - to už je bizár. Nakonec si můj volební hlas z těch všech získalo zdánlivě banální, avšak pro mě dnes zásadní heslo: „Budeme bránit normální svět.“ Pořád ještě věřím, že až v kostele pošlu děti vhodit drobné do vánočního betlému, nebude jim hlavou na vyjádření díků místo černouška pokorně kývat hlavou genderově nevyhraněná osoba…