Rodinný výlet na Velehrad a stopující gymnazistky

Uprostřed babího léta - v očekávání prosluněného zářijového dne - rozhodl jsem se omluvit své dvě děti z mateřské školky a vydat se na existenciální výlet. Po zralé úvaze jsem jako cílovou destinaci zvolil Modrou u Velehradu.

Ačkoliv časně ranní pohled na nebe předjímal spíše „november rain“ - vyrazili jsme. Při nákupu ve svém oblíbeném supermarketu (oblíbeném pouze díky nejkratší vzdálenosti od místa bydliště) jsem kromě pořízení nezbytného proviantu ušetřil manželce z rodinného rozpočtu 500,- Kč, a to spontánním nákupem deseti lahví Fernetu Citrus v akci! Část ušetřených finančních prostředků jsem však záhy investoval do přítulného bezdomovce, který si mě přednedávnem vyčíhl, odhalil můj jinak nepředvídatelný spasitelský syndrom a každé ráno mě přichází žádat o zbytečné drobné. Dal jsem mu tentokrát devět korun. „Dobrá psovi mucha,“ poděkoval. Potěšilo mě zjištění, že někdo ještě dokáže reálně vyhodnotit situaci.

           Po cestě na poutní místo jsme se zastavili na rozhledně Brdo. Dorazili jsme až k pomníčku, na němž se vyjímala fotka jakéhosi lesního badatele. Otázka mé dcery mě však nečekaně zaskočila: „Tatínku, proč se ten pán směje, když už je mrtvej?“ Ani mé chabé pedagogické vzdělání mi nedopomohlo k tomu, dopátrat se jakékoli sofistikované odpovědi. Sdělil jsem jí, že toho pána vyfotili ještě předtím, než stihl umřít. „No jo, ale proč se směje, když je mrtvej?“odvětila mi dcera. Jsou prostě věci, které nevysvětlíš.

           Na Modré jsme si prohlédli skanzen i akvarijní expozici, na které mé děti nejvíce zajímal výtah, a po prohlídce biorybníka plného sladkovodních ryb, kde jim nejvíce imponoval „žralok“, jsme se vydali na Velehrad - rétorikou mých dětí: „na ten velikej bimbam“. Rochnil jsem se v opojném pocitu báječného otce, který vzal děti na vysoce duchovní místo. Vstoupili jsme do baziliky a synek se mě ptá: „Co tady budeme dělat?“ Řekl jsem mu, podívej na ten nádhernej barokní strop, tady kdysi sloužil mši Jan Pavel II., tady tě naučím se modlit. „No jo, ale proč tady jsme, když tady nejsou žádné hračky?“ odpověděl mi a z jeho očí v tu chvíli zářila nevinnost celého tohoto světa. Jsou věci, které nevysvětlíš.

           Při východu z baziliky jsme narazili na dva studenty přilehlého gymnázia uprostřed jejich juvenilního rozhovoru. Uvěřiv tomu, že jsme na posvátné půdě, zpovzdálí jsem sledoval dva mladé životy plné entuziasmu zvolna plynoucí kolem mé zběsile stárnoucí existence. „Ten češtinář je ale č.…k, co tam do té písemky zas dal za p……y!“ vzal mi student iluze o nezkalené životní touze mladé generace.

           Ač krajně sobecký a o okolí nezajímající se člověk, vypozoroval jsem na parkovišti pro mne těžko pochopitelný jev. Mladá děvčata, ukončivší vyučování na již zmíněném gymnáziu, nešla - jak by se asi dalo předpokládat - na autobus, ale bohaprostě stopovala u hlavní cesty před velehradskou bazilikou. Asi uvěřila v nadpozemskost a beztrestnost tohoto místa. A jedné podruhé okamžitě zastavovalo jedno auto za druhým. Ono totiž gymnazistky bývají zpravidla oku lahodící příjemná stvoření, a tak jim každý zdravý řidič rád zastaví. Nevím, čím to je, ale mám pocit, že brusičky kovů stopují o poznání déle.

           Po zakoupení suvenýrů - figurek panny Marie, jejíž do šátku zahalenou hlavu můj syn od té chvíle používal jako beranidlo, jsme vyrazili vstříc domovu. A také vstříc další stopující gymnazistce. Můj spasitelský syndrom mi nedovolil nezastavit. Odhadoval bych ji zhruba na ročník narození 1997, tedy na stejný ročník jako je moje Škoda Felicie. Trochu mě zamrzelo, že do mojí zrezivělé Felicie se zub času zakousl s mnohem větší vervou, než do stejně staré stopující slečny. „Nejedete náhodou do Hradiště?“ zeptala s grimasou naděje ve tváři. Ale moje další zvrácené memento - odpor k jakékoliv lži - mi nedovolilo zalhat. „Bohužel, jedu na Kroměříž,“ s lítostí jsem zatáhl okýnko. „To byla ale pěkná a milá paní,“ vypustil z úst můj pravověrný syn. Zamáčkl jsem virtuální slzu, pohlédl na Camusův Pád osaměle ležící na prázdném spolujezdcově sedadle a za zvuků purplovského Child in Time jsem šlápl na plyn.

           Až zase jednou budu svobodný, budu jako bludný Holanďan brouzdat Velehradem a zastavovat stopujícím gymnazistkám, a to i s vědomím, že Uherské Hradiště je vzdáleno pouhých 7 kilometrů od Velehradu, a získat tedy po dobu kratičké cesty byť jen minimum jejich sympatií, bude chtít víc než koňskou dávku mužského charismatu. Ale já jako nihilista bezpečně vím, že je úplně jedno, jestli nastoupí, nebo zůstanou stát na krajnici. 

           Dorazili jsme domů zase o něco dospělejší. Děti si před večerem hrály v hromadě lipového listí - a jeho vůně byla nádherná. Pozoroval jsem je ze závětří hrnku nezbytné turecké kávy, vyhazovaly listy nad hlavu, aby se pak do z nich napadané hromady znova zahrabávaly. A bylo nezpochybnitelné, že i kdyby ruský klidně orající traktor někde u Doněcka právě přejel rozpínavého ukrajinského fašistu, všechno štěstí tohoto světa zelo právě v tomto okamžiku, hluboko v jejich dětských očích.