Půl roku na cestě aneb Jak jsme zachraňovali lidský život

Tak jsem prý kdysi zachránil lidský život... Jednou mě pár minut před půlnocí probudil telefon, volal kamarád, jestli bych s ním nešel na pivo. Rozváděl se.

     Protože jsem zrovna neměl nic jiného na práci a životy zachraňuju rád, šel jsem. Vyrazili jsme do akce a zůstali půl roku - byli jsme Na cestě.

           Zapadli jsme do nějakého pajzlu, vypadalo to tam jako v západoněmeckém rockovém klubu sedmdesátých let. Nikdy jsem v žádném takovém nebyl, ale myslím, že přesně takhle to tam vypadalo. Celou noc jsme hráli šachy, poslouchali blues a bavili se o knížkách. Dean tehdy koketoval s maoismem, ale odpustil jsem mu to. Když nás nad ránem vyhodili z baru, nechtělo se nám ještě domů a přes náměstí jsme spatřili temnou postavu bloumající spadaným listím. Z dálky to vypadlo, jako by hledala svůj život. Přistoupili jsme blíž, bylo to odporné bezzubé stvoření - kdysi snad žena. Představila se jako Angelika a ztratila prý zlatý řetízek. A protože jsme zrovna neměli nic jiného na práci, hledali jsme s ní. Ono je totiž v podstatě jedno, co člověk hledá.

           Zlatý řetízek jsme sice nenašli, ale naše nová známá nasbírala pěknou hrst vajglů. Na rozloučenou nám nabídla své služby - prý za päťsto - ale náhlý pocit hnusu v nás rýsující se byznys zhatil. „To je dneska doba! Ani fajku už nikto nechce,“ postěžovala si nahlas na poměry ve společnosti. Na revanš jsme jí věnovali jednu lahvovou plzeň a rozloučili se.       

           Po probuzení Dean prohlásil, že město není nic pro nás a že duševní rovnováha se už odnepaměti hledá vysoko v horách. Rozpočet byl omezený, Skalisté hory byly za oceánem, a tak jsme se spokojili s Malou Fatrou. Rozhodl jsem se vzít Deana na moji horu. Našli jsme kemp a chystali se náramně si to tam užít. Brzy jsme ale zjistili, že našimi jedinými společníky v táboře jsou členové Turistického oddielu seniorov z Komjatic nad Žitavou, kteří si však tentokrát do svých batohů mnoho životního entuziasmu nepřibalili.

           Ráno nás probudil déšť. Nevím, čím to je, ale na světě jsou místa, kde prší prostě vždycky. Na vrchol asi člověk nikdy nevystoupá hřán sluncem. Nám však nezbývalo než vyrazit. Po probdělé noci v kempu připomínalo naše plahočení se hustým deštěm výstup na Golgotu. Jako by ten biblický výjev symbolizoval Deanův dosavadní život. Vždycky žil jenom pro lásku. Celý život čekal na svoji Veroniku, až k němu přistoupí, aby otřela jeho krví zalitou tvář. Všemu, co na světě obdivoval, se vždy toužil bezmezně oddat a v mžiku vše obětovat. To mě na něm fascinovalo a trochu jsem mu jeho bezprostřednost záviděl. „Láska nemůže být smyslem našeho života, protože je pomíjivá,“ snažil jsem se mu oponovat. Jen se ušklíbl a dál ukrajoval metr za metrem.

           Před polednem jsme dorazili na vrchol - 1610 metrů nad mořem. Ale pozná vůbec člověk, že je na vrcholu? Déšť ustal a na hřebenech příjemně pofukovalo. Tím vánkem do nás vstupoval život. Hora Prozření. Chtěl jsem udělat společné foto, ale Dean odmítl s tím, že zážitek stejně nevyfotíš.  

           A tak to šlo den za dnem. Po každé štaci jsme ráno před obchoďákem pokrytecky obdarovali pouliční sběrače dobra, abychom tak co nejdřív zapudili morální kocovinu. Kdysi se nám podařilo omylem přispět i na léčbu ohořelých křídel dravých ptáků, ale když jsme to zjistili, bylo nám pak už hloupé chtít peníze zpět. „Když jsem ti tenkrát v noci zavolal,“ řekl mi jednou Dean, „stál jsem na balkoně a chtěl skočit dolů.“ Chudák ani netušil, že tím, koho jsme půl roku zachraňovali, nebyl on.

           Někdy v té době mě zastihl telegram od manželky, jestli prý bych nechtěl založit rodinu. Neměli jsme s Deanem zrovna do čeho píchnout, taky jsem byl už tím věčným hledáním unavenej, a protože děti mám rád, řekl jsem si: Tak jo!