Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou

Našlo se pár dnů volna. Sbalil jsem stan, zápisník, knihy a spacák a vydal se do hor. Chtěl jsem být sám. Stejný nápad měly žel bohu tisíce dalších lidí.

Časně ráno jsem vstal, zařadil se do davu a krok za krokem začal ukrajovat metry cesty za poznáním. Člověk dnes už nikde není sám.

„Mami! Tady už jsme v nebi?“ křičí asi desetiletá holčička, když se před námi rozestře pohled na horská plesa, obklopená ze všech stran zelenými štíty majestátních hor. Kde se ve vodě bere ta síla, že tady vysoko v horách vyvěrá ze skály? Pochopil jsem, že v nebi bude všechno zelené. Je i v člověku ukryto tolik síly? Ano, myslím, že přesně takhle to vypadá v ráji. Žádné bílé obláčky na modrém pozadí, žádní andělé a blankyt. Až jednou otevřu oči a všechno kolem mě bude zelené, poznám, že je dobojováno.

Zul jsem si boty a chladil nohy v ledovém jezeře. Svlažil jsem obličej, doplnil vodu a pokračoval ostrým výstupem na Smutné sedlo. Při pohledu na mohutné vrchy ukryté v oblacích jsem si nedokázal představit, že už za pár hodin se po nich budu procházet. Dolina, z níž jsem vyšel, se zase zdála tak vzdálená, jako bych z ní až sem pěšky nikdy nemohl dojít. V horách je všechno strašně daleko a zároveň strašně blízko. Mlhavý cíl se jeví jako nedosažitelný a minulost se vleče někde v závěsu daleko za tebou. S životem je to podobné. Tady ale všechno obsáhneš v jediném dni. Cítíš, jak do tebe skrze chladný horský vzduch všemi póry vstupuje celistvá, jedinečná a neopakovatelná přítomnost.

Obklopilo mě stádo kamzíků. Dva šli po horském chodníku přímo přede mnou. „Stopa!“ upozornil jsem je slušně podle pravidel turistiky, ale oni si drze vykračovali dál. „Stopa!“ Až když jsem zadního z nich plácl po hřbetě, uskočili oba na stranu. Zvláštní je úděl tohoto plachého zvířete, odsouzeného k životu v izolaci vysoko v horách, věčně klopýtajícího po kamení v říši větru, sněhu a nekonečných lánů borové kleče. Doba se posunula. Medvědi ve městech vybírají popelnice a kamzík se naučil žít v dokonalé symbióze s člověkem. Jednou na každou horu vyjedeme zvláštní lanovkou a u toho budeme požírat kamzičí hamburgery.

S přibývající nadmořskou výškou lidí významně ubylo. Už jen sporadicky jsem míjel protijdoucí turisty. Zatímco já šlapal do šíleného kopce, potil borovičku a vykašlával jehličí, oni s úsměvem na tváři pozvolna spadali do údolí. Tiše jsem jim záviděl. Jenže pak mě napadlo, neměli by závidět spíš oni mně? Vždyť mě ještě čeká vrchol, katarze, povznesení, to oni už mají vše nevratně za sebou. Člověk se plahočí do kopce a už sní o tom, jak půjde dolů. Co je tedy skutečným cílem cesty?

Na hřebeni jsem si sedl do trávy a svačil pšeničné placky s kávou. Na světě neexistovalo v tu chvíli krásnější místo. Řídký vzduch společně s kumulující se únavou organizmu zavdávaly příčinu k meditacím. Do hlavy se mi draly otázky. Proč absolvuju devastující osmihodinovou túru? Protože mi něco chybí, nebo abych sám sobě dokázal, že to zvládnu, že na to mám?

 „Protože na konci života nebudeš vzpomínat na to, jak jsi seděl v kanceláři nebo sekal zahradu. Tak zvedni zadek a zdolej tu zatracenou horu!“ Otočil jsem hlavu a kouknul se, kdo na mě mluví. Asi tři metry za mnou seděl v závětří chlápek s kerouacovskou vizáží nad plechovkou fazolí a usrkával z lahve portského.

Jenže já přesně tohle nechtěl, nepřišel jsem sem pokořit horu. „Kvůli tomu tady nejsem, nepřišel jsem si nic dokazovat,“ zauvažoval jsem nahlas nad Jackovou pobídkou, „chtěl jsem jen vybřednout ze stereotypu, vyčistit si hlavu, být pryč od věcí... pryč od lidí. Proč jsi tu ty?“

„Taky vyhledávám samotu. Tu možnost nahlížet do dokonalý prázdnoty svý duše.  Pozoroval jsem lidi, jak chodí bez cíle celý den po polích sem a tam a hledají, do čeho by tak píchli, aby si jejich ženy myslely, jak jsou pilní a mají strašně moc práce. Přitom tajně touží po tom spát v lese anebo tam čistě jen tak sedět a nic nedělat, stejně jako já, který se za to nestydím. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je svět duchovnější,“ odpověděl mi Jack svým typickým způsobem. Přes károvanou košili přehodil popruh krosny, čepici narazil do čela a už byl zase na cestě.

Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. A teď jsem tady. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal – sám nevím proč – po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě.

Většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi v husté mlze jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben. Třikrát jsem si myslel, že už rozhodně musím být nahoře, ale vždy jsem byl záhy vyveden z omylu. Když jsem z posledních sil propocený vyšplhal po řetězech na další kopec, ptám se naštvaně: „Jak se do hajzlu jmenuje tady ta hora?“     

„Rohacz Ostry,“ vykulila na mě oči polská turistka. V době, kdy mobilní aplikace umí řídit počasí a rozeznávat hvězdy na obloze, mě musela mít za úplného blázna. Žádná katarze, žádné povznesení – jen úleva. Cíl mé cesty byl přede mnou celou tu dobu skrytý. Marně jsem ho hledal, pátral po něm, neviděl ho, až se mi zčistajasna zjevil úplně sám a neočekávaně. Přitom mi byl pořád nablízku, měl jsem ho celou tu dobu před očima, akorát jsem ho neuměl rozeznat. Pokolikáté už?

Polka mě požádala, abych ji vyfotil. Byla moc hezká. Žena je vždycky nejkrásnější, když je na vrcholu.

Večer v kempu si po sprše dopřávám grilované kuřecí stehno s hranolkama, usrkávám oroseného Corgoně a snažím se číst. Nemůžu se ale soustředit, setrvačně otáčím stránky, aniž bych vnímal, co je na nich napsáno. Donekonečna přemýšlím, jestli mi ta cesta něco dala, jestli mě měla něčemu naučit. Nevím – ale jedním jsem si jistý. Tam vysoko v horách, tam mezi skalisky jsem na kratičký okamžik zahlédl koutkem oka zase jednou sám sebe.

 

Autor: Jiří Klabal | čtvrtek 15.8.2019 19:30 | karma článku: 17,87 | přečteno: 498x
  • Další články autora

Jiří Klabal

Úplné bezvětří

Andrea si nebyla jistá, jestli se rozhodla správně. Ani po tři čtvrtě hodině monotónní chůze se asfaltový chodník stále ještě nestáčel směrem k hřebeni.

30.8.2024 v 8:00 | Karma: 8,78 | Přečteno: 139x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Vzkaz v lahvi

V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.

19.4.2024 v 6:33 | Karma: 12,43 | Přečteno: 291x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Generace velkejch snů

"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."

5.1.2024 v 7:30 | Karma: 18,06 | Přečteno: 350x | Diskuse | Společnost

Jiří Klabal

Dno

S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.

29.12.2023 v 8:00 | Karma: 13,53 | Přečteno: 384x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Buky pod Javořinou

Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.

28.7.2023 v 7:25 | Karma: 12,13 | Přečteno: 359x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Tisíce lidí v Opavě opouští domovy. Voda odřízla i sever Olomouckého kraje

14. září 2024  7:45,  aktualizováno  15.9 2:20

Sledujeme online Velká část Česka čelí kvůli extrémním srážkám záplavám. Moravskoslezský a Olomoucký kraj vyhlásily...

Druhý den povodní: voda řádila v 11 krajích, lidé prchali, katastrofa na Jesenicku

15. září 2024  3:31,  aktualizováno  23:41

Velká voda v neděli zasáhla většinu Česka. Nejhorší situace byla na Jesenicku, řeka tam smetla domy...

Extrémní deště, silný vítr, na jihu Čech až stoletá voda. Řeky začaly stoupat

12. září 2024  9:57,  aktualizováno  22:36

Sledujeme online Meteorologové v novém modelu potvrdili vysoké srážkové úhrny na českém území v nejbližších třech...

Zpřesněná výstraha: naprší až 250 mm, v Jeseníkách i víc. Upouštějí se přehrady

11. září 2024  11:26,  aktualizováno  13:32

Meteorologové upravili výstrahu před extrémními srážkami. Platí od čtvrtka minimálně do neděle....

Česko od čtvrtka zasáhnou extrémní srážky. Záplav se obávají také Němci

10. září 2024  12:11

Česko zasáhnou od čtvrtka do neděle mohutné srážky. Na velké části území může napršet přes 100...

Nejhorší situaci zažívají jižní Čechy, rybník Rožmberk se naplní a přeteče

17. září 2024  3:46

Horní a střední úseky rozvodněných toků v Česku většinou klesají. Počet míst s povodňovým stupněm...

„Už se sem nikdy nevrátit.“ Jak se nejvíc zpustošené obce smiřují se zkázou

17. září 2024

Premium Tomáš Varaďa z Krnova objal svou přítelkyni Vendulu Adamčíkovou a pevně přitiskl k sobě. „Zbavit se...

Sami si zvolíte benefit. K iDNES Premium jsou zdarma foodora PRO, AlzaPlus nebo Telly

17. září 2024

Snadnější online nákupy, výhodné dodávky jídel či snad bezplatná internetová televize s prémiovými...

Potíže s digitalizací nám ve volbách neuškodí. Zúročíme naši práci, věří Bartoš

17. září 2024

Digitalizace stavebního řízení má startovní potíže, krajské volby ale Pirátům podle jejich šéfa...

Podzim bez nachlazení? Rozdáváme ImuBerin na podporu imunity ZDARMA
Podzim bez nachlazení? Rozdáváme ImuBerin na podporu imunity ZDARMA

Návrat do školy či práce, spojený s výkyvy teplot, může oslabit náš organismus. Ale co kdyby to letos bylo jiné? Zapojte se do testování a...

  • Počet článků 95
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 960x
"Píšu, co si myslím, a myslím si, co chcu..."

                     jiriklabal@seznam.cz