Na cestě k Zemanově autokracii

Jeden můj dobrý přítel před časem prohlásil: „Český národ už je tak zdegenerovaný, že si je za prezidenta schopen zvolit Zemana.“

7.7.2013 Stalo se! A netrvalo ani příliš dlouho a nová Hlava našeho státu začala bezezbytku naplňovat veškerá očekávání, jeho odpůrci do něj vkládaná.

           Poprvé se Pan Nejmocnější významně postavil proti návrhu Poslanecké sněmovny, když odmítl jmenovat ministrem zahraničí a vládou navržené velvyslance v Rusku a na Slovensku, na jejichž místo se vehementně snažil procpat své podporovatele z prezidentské kampaně - europoslance za KSČM Vladimíra Remka a manželku bývalého prezidenta Livii Klausovou.

           Stranou jeho politického mandátu bylo ješitné odmítnutí jmenovat profesorem literárního historika Martina C. Putnu, které rektoři řady našich vysokých škol kolektivně označili za jednoznačný zásah do akademických svobod. Pan Nejchytřejší tímto krokem varovně deklaroval, že ani rozhodnutí tak významných institucí, jakými jsou Vědecká rada Fakulty humanitních studií a Vědecká rada Univerzity Karlovy, nepovažuje za relevantní a nemíní je respektovat.

           Prezidentovu veřejnou opilost v přímém přenosu - na slavnostní ceremonii při vystavování korunovačních klenotů na Pražském hradě - tu by snad ještě většina Čechů dokázala překousnout jako momentální selhání osoby Miloše Zemana, ten však namísto chlapského přiznání nepopiratelné skutečnosti přišel s oficiální historkou o viróze, čímž opět potvrdil, že českého člověka nepovažuje za nic jiného, než za negramotného pitomce, absolutně nehodného toho, aby se mu Miloš Zeman z čehokoli zodpovídal.

           Vrchol Zemanovy arogance a lhostejnosti k občanům České republiky jsme mohli pozorovat, když se po demisi Nečasova kabinetu ocitla naše republika bez nejvyššího výkonného orgánu státní moci. S obavami jsme očekávali, jak se k této vážné situaci Pan Vševědoucí postaví. A nezklamal! Zeman se rozhodl nerespektovat ústavní praxi parlamentní demokracie a odmítl jmenovat koaliční vládu na základě reálné většiny v Poslanecké sněmovně. Proti obvyklým zvyklostem nepovažoval za nutné pověřit sestavením vlády ani zástupce vítězné strany posledních parlamentních voleb - ČSSD. Navzdory nevoli celého politického spektra pověřil sestavením úřednické vlády dalšího ze svých hlasitých podporovatelů z prezidentské kampaně Jiří Rusnoka. Jak bylo trefně glosováno: více než o vládu odborníků tak šlo spíše o vládu Zemanových kamarádů. Fatální je však skutečnost, že Rusnokova vláda neměla ani minimální šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny - jinými slovy prosadit za svého působení žádný významnější, byť sebelepší návrh. V době nepohasínající hospodářské recese, v níž se Česká republika dlouhodobě zmítá, tak Miloš Zeman ve prospěch svého přebujelého ega vědomě blokoval vznik jakékoli výkonné funkční vlády a prohloubil tak českou parlamentní krizi. Jeho snaha o posilování svého vlivu na úkor potřeb naší země nemůže v lidech evokovat nic jiného, než začátek cesty k postupnému budování Zemanovy autokracie.     

             Jak jsme mohli dopustit, že nejvyšším představitelem naší země - výkladní skříní českého národa - je tento ješitný, arogantní a egoistický pseudointelektuál a alkoholik? Zvolili jsme si ho! Sami. A poprvé v přímé volbě. Tentokrát není možné se schovávat za rozhodnutí mocných - jak jsme všichni zvyklí. Tentokrát nemáme právo naříkat. Jako bychom ze sebe stále nedokázali setřást odkaz čtyřiceti let života strávených v komunistické totalitě. Hluboko zažraný dojem, že o našich životech za nás bude pořád někdo rozhodovat a že nejsme schopni to jakkoli změnit. Předsudek, že náš osud je stále v cizích rukou - bezbolestný pocit kolektivní neviny. Už 23 let však žijeme v demokracii a nejsou to ti zlí „ONI“, o nichž často slýcháme, ale jsme to pouze my sami, kdo rozhoduje, kdo vytváří morální či politické principy naši společností. Jsme to my, kdo volí elitu, jenž má navenek reprezentovat náš národ. Valná většina z nás se však zatím stále nenaučila přijímat zodpovědnost za svá chybná rozhodnutí. A v životě žádný trest nepřichází nezaslouženě.