Mezi poli – mezi póly

Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni.

Tmavohnědé brázdy hluboké orby nestihla ještě přikrýt sněhová peřina, jen jemný stříbřitý závoj jinovatky dával přírodě ráz zimy. Směřoval do míst, kde chce být člověk sám. Daleko od města, pryč od lidí. V jedné ruce sekeru, ve druhé vidlici na opékání masa, na zádech vak s dekou, nožem, věcmi na rozdělání ohně a termoskou silné turecké kávy. Minul stádo srn, které nezvaného hosta nejprve hromadně probodly nepřátelskými pohledy, než se vzápětí jako když do nich střelí, daly na společný útěk.

            Skrz ostré paprsky ranního slunce, stojícího nezvykle nízko nad obzorem, spatřil na horizontu před sebou zářící kouli, jež mu odlesky slunečního světla vracela do očí s dvojnásobnou intenzitou. Pomalu se k ní blížil, mhouřil oči, než zjistil, že je to prachobyčejné auto. Nejspíš myslivci, ušklíbl se, nechtíc si ničím a nikým překazit jitřní rozjímání. Nestál o žádnou společnost, ale nebylo zbytí. Když auto míjel, jen letmo mrkl do vozu. Za volantem seděl mračící se muž s očima strojeně sklopenýma do klína. Vedle něj na sedadle spolujezdce se v zimní péřové bundě choulila jakási žena. Člověk v autě dělal, jako by kolemjdoucího vůbec nezaregistroval. Žena s bolestnou grimasou v obličeji a hlavou zvrácenou dozadu k okýnku se snažila vyvolat dojem, že zaujatě pozoruje oblohu. Byl to jen kratičký záblesk, jen nepatrný chvilkový kontakt. Tři lidé, kteří se nikdy neměli potkat. Zvláště ne tady, tři sta metrů hluboko v polích. V mrazu. Jedenadvacátého prosince brzy ráno. 

            Muž s batohem šel dál svou vlastní cestou. Sestoupil do úžlabiny, za polovnickou kazatelnou se dal doleva kolem starého vykáceného větrolamu a pak zase nahoru směrem k hájku. Na kraji lesa natrhal suchou trávu a nalámal proschlé podrosty mladých smrčků. O hodinu později, už hřejíc se u ohně, usrkával z plecháče horké kafe. Jediným společníkem mu byl odvážně poskakující malý kulatý ptáček s rezavě červenou náprsenkou, kterého občasně krmil drobky chleba. Rozhlížel se po krajině. Jeho pohled utkvěl na protějším kopci, kde ještě pořád nehnutě stálo zaparkované auto, jež cestou míjel. Ten obraz mu nešel z hlavy. Pořád na něj musel myslet. Co vlastně viděl v tom voze? Jediná vteřina, kdy po nich šlehl koutkem oka a oni dělali vše pro to, aby se jejich pohledy nestřetly. Spalující napětí a bolestná grimasa ve tváři té jistě ještě ne ani tak dávno krásné ženy. Nesourodý elixír sounáležitosti, očekávání, výčitek, nenávisti a smutku. Byli to manželé? Těžko, ti nepotřebují být se svými problémy skryti v polích. Kolegové ze zaměstnání? Snad, ale proč sedí tak dlouho zavření v autě? proudily muži dál hlavou otázky.

            Dal se do práce. Z lesa tahal suché stromky a klestí zbylé po těžbě, všechno dohromady pak společně házel na oheň. Léta neudržovaný hustý les chtěl prosvětlit, vyčistit jej od mrtvého dřeva. Žasl nad zelení jehličnanů, která v šedivé zimní přírodě o to více vynikala a rozsvěcovala krajinu. Obnažoval kmeny statných smrků a borovic od hustého porostu. Zároveň si však moc dobře uvědomoval, jak moc je ta práce zbytečná. Tady, daleko od civilizace, si jí stejně nikdo nevšimne, nikdo ji neocení. Nikdo nebude žasnout nad vyčištěným kusem panenské země mezi poli, přes kilometr vzdáleným od nejbližší cesty. Věděl to, ale měl to tady rád. Byl tu šťastný. Možná je to v pořádku dělat něco jen tak sám pro sebe, napadlo ho. Chlad a vítr ve tváři, není to nakonec ta jediná, dostačující pravda?

            S dětinskou láskou opečovával mladé jedle, které tu loni a předloni vysázel. Dnes se mu však ve chvílích odpočinku – netušil proč zrovna dnes – drala do hlavy pořád jedna a tatáž otázka. Neutíkám od něčeho, když trávím čas nejradši sám tady v lese? Co když se tu schovávám sám před sebou? Co když má ta zbytečná práce jen zaměstnat moji mysl? Vždyť bude trvat dvacet let, než ty jedle vyrostou a člověk z nich bude moct mít jakous takous radost. Nebyl bych mnohem raději někde jinde, v objetí s vášnivou hříšnou holkou? zalekl se náhle množství nezvaných otázek, na něž v těch okamžicích nenacházel odpovědi. Rychle však takové úvahy zapudil a vrhl se zase zpátky do práce. Ta mu dodávala vždy alespoň na pár hodin klid. Ale tu otázku ne a ne zapudit. Zůstala s ním, nikam neodcházela a tichým šepotem mu neustále ševelila v uších.

             „Co to bylo za chlapa? Nemohl si nás všimnout?“ přerušila tísnivé ticho v autě žena na spolujezdcově sedadle.

            „Tak viděl nás určitě, ale neznám ho. Vypadal trochu jako bezdomovec,“ odvětil muž za volantem.

            „Spíš jako nějaký asketa. Teď si tam vzadu dělá oheň. Chtěl bys jednou takhle dopadnout?“

            „Jak to myslíš?“

            „No tak, že už je s tím chlapem asi amen, když takto utíká od lidí. Vždyť viděls, jak vypadal. Ošuntělý kabát, bagančata, k tomu ta směšná čepice. Zarostlý, neupravený, přitom mu nejspíš nebylo ani čtyřicet,“ vypočítávala žena.

            „Asi máš pravdu, chlap by neměl rezignovat na život,“ přitakal jí pokorně řidič. Hluboko vevnitř však tomu člověku tiše záviděl. Jak rád by teď vystoupil z auta a svobodně se rozběhl do polí. Pryč odsud, kamkoli, jen aby už to měl rychle za sebou. Ba co víc, aby se nic z toho nikdy nestalo a on mohl žít jako předtím svým poklidným a nudným, stereotypním životem. Zakřičet stop, vyhodit záchrannou kotvu, skončit ten chaos a najít zase trochu klidu.

            Zkoumavě si prohlížel její ztrápený obličej, měl ho za celý ten čas už důkladně nastudovaný. Až moc dobře vnímal, jak se mění, jak z ní vyprchává ta živočišná energie a bezbřehá živelnost. Nejvíc ho skličovalo vědomí, že to vše má na svědomí on. Že ji zabíjí. Tu dívku, která snila o Nepálu. Dívku, jejíž duše přes den voněla dobrotou a po půlnoci explodovala v záchvatech šílenství. Holku, co milovala svět a meruňkovou zmrzlinu. Není v té holce Bůh? ptával se kolikrát sám sebe. Jenže teď – ať se snažil sebevíc – už v ní Boha neviděl. Už se neptal. Poprvé ve svém životě nevěděl, co si počít. 

            „Co tady vlastně děláme?“ zareagovala na další jeho dlouhé mlčení dívka.

            „Cože?“ 

            „Podívej, co z nás zbylo. Abychom si neřekli pravdu, tak spolu radši nemluvíme. Nedokážeme se sami sobě podívat do očí, klopíme zrak už i před nějakým místním šramanou,“ nedopověděla větu a do očí se jí při vzpomínce na ranní zážitek vedraly slzy. Ten jeden jediný pobudův vyčítavý pohled se jí zabodl do srdce.

            Když zvedla hlavu z dlaní, dlouze se na něj zadívala uslzeným pohledem. Neměla už co ztratit, ocitla se na pokraji svých sil. Bolest byla všudypřítomná, visela ve vzduchu. Nebyla si už jistá, jestli ještě pořád věří, že její vysněný svět existuje. Kdo je vlastně ten chlap, co tu jen tak nečinně sedí vedle mě? Proč konečně neřekne to, co chci slyšet? A kdo byl ráno ten muž se sekyrou a batohem, že jsem se mu styděla pohlédnout do očí? Co jsem provedla, že se musím stydět a schovávat? Hlava jí bezvládně klesla do dlaní. 

            Dnes muž zanechal práce dřív. Pospíchal na podvečerní slavnost slunovratu. Stejně mu tentokrát nepřinášela tolik radosti jako jindy. Neuměl si vysvětlit proč. Bez nálady, jako tělo bez duše se sklesle šoural cestou k domovu. V šeru v dálce za ním dohasínal rudě planoucí oheň. Co se s ním stalo? Ještě ráno se cítil vyrovnaný a možná by řekl, že v rámci možností snad i šťastný. Teď v něm však hlodaly pochybnosti. Když se blížil k místu, kde ráno potkal automobil s těmi dvěma podivnými lidmi, zase jako by ho něco uvnitř sevřelo.

            V polích začínalo sněžit. Vzduchem poletovaly první sněhové vločky. Po nejkratším dni v roce přicházela nejdelší noc.