Když přes (vánoční) stromy není vidět les aneb Peklo jsou ti druzí…

„Peklo jsou ti druzí,“ tvrdil kdysi Jean-Paul Sartre. A měl pravdu! Na vlastní kůži jsem to pocítil, když jsem dva dny před Štědrým večerem vyrazil do nákupního centra.

           Ne že bych na poslední chvíli honil vánoční dárky, tuto příjemnou činnost jsem letos gentlemansky plně přenechal manželce, ale moje oblíbená kožená bunda se ošoupala do takového stádia rozkladu, že se za mne rodina začínala stydět (s tím jsem se v prvotní fázi snadno vyrovnal, ale pak mě odmítli vzít s sebou na vánoční besídku a o tu už jsem přijít nechtěl).

           Ještěže máme tu hospodářskou krizi, jinak bych ani nezaparkoval. Mám fobii ze supermarketů obecně a z lidí, pro něž se nakupování stalo základním životním smyslem, pociťuji nevolnost. Protože se z podstaty nedokážu na podpoře tohoto zvráceného konzumu spolupodílet, moje životnost v obchodě s oblečením je něco kolem 2 minut a 50 vteřin, pak musím neprodleně opustit ohrožující prostor. Tentokrát se mi navíc zdálo, že se mě ostatní snaží ušlapat. Oželel jsem novou bundu a rychle odtamtud zmizel. Na parkovišti u popelnice se objímal párek zasloužilých feťáků. Už od pohledu bylo zřejmé, že se umí nezřídka nezřízeně zřídit, jenže na rozdíl od pozlacené třpytící se masy proudící kolem nich, oni vypadali opravdověji, ba co hůř, šťastněji! Působili jako vánoční imprese - okamžik vytržený z běhu z času. Existovali! Bez ohledu na falešný bonton moderního světa.     

           Nevzpomínám si už přesně, ale neřekl bych, že ten transcendentní záblesk věčnosti v mých dětských očích způsobil před lety pohled na vánočně vyleštěná okna, vyluxovaný koberec nebo andělsky naškrobené záclony. „Bezprostřední činorodí lidé jsou proto činorodí, že jsou tupí a omezení. Následkem své omezenosti považují účely bezprostřední a podružné za účel základní, tak jsou snáze než jiní přesvědčeni, že našli nevývratné odůvodnění své činnosti, a tím nabývají jistoty, a to je pro člověka přece to nejdůležitější,“ všiml si už v polovině 19. století Dostojevský.

           Tak se mi někdy zdá, že přes stromy přestáváme vidět les. Odmítám se tím vykonstruovaným pseudostresem připravit o jedinou možnost pohledu za horizont dní, kdy jsme byli mladí - těch jediných opravdových dní našich životů. Vždy rituálně zdobím dětem stromek tajně v noci za psychedelického poslechu Pinkfloydů a nezbytné lahve irské whiskey - bezpečně se tak na příští dva týdny pohodlně odevzdám své mladistvé iluzi. Jen na Mrazíka jsem letos ze známých důvodů uvalil sankce a z televizního programu mé rodiny ho direktivně vyškrtl.

           Nad neobejmutelnou hromadou dárků pod vánočním stromkem mě můj syn (z hlediska ontogenetického vývoje momentálně ve stádiu přerostlého igráčka) požádal: „Nepřinesl bys mi z lesa ty větvičky, co voní jako Vánoce?“ Hned ráno jsem vzal oba potomky na procházku a vedle zdechliny uhynulé srny - ležela tam v listí „s nohama nahoru, jak žena všeho znalá“ (pozn. nebyl to klokan, jak se domnívala dcera) - jsme nalámali borovicové větve a přinesli je domů do vázy. A zase jsem mohl být šťastný. Zase bylo úplně jedno, jakou bundu mám na sobě a jak jsou vyleštěná okna. Bunda zůstane vždy jen bundou, koberec kobercem, svetr svetrem - nikdy ničím jiným. A peklo? To jsou ti druzí!

           Ničeho si od života nežádám (nic si hlavně nezasloužím), a tak mám jediné dandyovské přání, aby vlastnoručně vyhotovený dárek od mé ženy - expresionistický obraz Edvarda Muncha zavěšený nad postelí - nezůstal v novém roce jediným Výkřikem v naší ložnici.