Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.
Ještě dál pak jdou teorie, podle nichž si duše volí také jméno, které před zrozením telepaticky předá vybrané matce.
V hloubi bezesné noci naslouchám tiše oddechujícímu bílému balíčku, zabořenému v dětské postýlce. Trčí z něj malinké ručičky sepnuté jako při modlení. Kde se vzal? Vybral si mě snad? Když začal klíčit v lůně své matky, zasadili jsme dvě mladé břízy, poeticky pojmenované Herman a Hermína. Ten mohutnější uschnul, a tak přišla na svět Hermínka. Poustevnice. Dívka vonící březovým listím. Plod těch požehnaných dní naplněných šílenstvím, kdy jsme byli přesvědčení, že budeme mít místo obýváku les. Spali na zemi na matracích a pili čaj z Nepálu. Do květináčů sadili stromy a věřili, že jsme nesmrtelní.
Občas sebou ve spánku trhne, rozhodí rukama a schoulí se do sebe, jako by se jí něco zlého zdálo. Ale o čem může malé miminko snít? Lidé chtějí alespoň jednou v životě na vlastní oči spatřit Grand Canyon, navštívit Tibet, vykonat pouť do Fatimy nebo zažít v Murmansku polární záři. Co si však může přestavovat mozeček dítěte, které nikde nebylo, nic nezažilo, nic nevidělo? Dosud nespatřilo krásu a neví po čem toužit, nedokáže žasnout. Ani na něj ještě necení zuby krysí obličeje lidí, jimž se jejich charaktery vepsaly do tváří. Neděsí jej apokalyptické obrazy světa.
I když… jak dlouho už s námi vlastně je? Potkali jsme se někde na pouti z Krakova do Čenstochové? Nebo se vynořila z chladných vod Bugu ve východním Polsku? Je snad jednou z těch 800 tisíc duší ponechaných v Treblince? Shlížela s námi ze Spálené hory na Roháčská plesa? Opíjela se rybízákem na zatravněné střeše portského metra? Snad. Ale po týdnu v břiše už s námi spala pod širákem u rybníka. Pak jako miniaturní bující fazolka doputovala svoje první velké Camino de Santiago. Zlezla Lysou horu i Velkou Javořinu, kde jsme nasbírali semena buků. A tak jako začínala klíčit semena v truhlíku, rostla i březová dívka v břiše své matky. S přicházejícím jarem pukly obaly semenáčů, klíčky se zabořily do hlíny a zvedly do vzduchu první ještě svinuté lístky. Stejně tak se ona vyklubala z dělohy ven na světlo, poprvé zdvihla hlavičku a jako třetí satelit vyrazila vstříc světu. Čeká nás hledání. Hledání, kam zasadit těch šest buků. Hledání, kam směřovat teď, když stromy v obýváku pomřely, teď, když jsme poznali, že nejsme nesmrtelní.
Chřípí se jí lehce zachvělo. Probouzí se. Beru ji do náruče a snažím se ji uchlácholit. Je cítit březovou kůrou. Držím ji pevně, aby z ní nevytekla ta až nadpozemská míra dobra, kterou nasála ze své matky. Díváme se na sebe, ale já vlastně nevím, jestli mě vůbec vidí ani co si o mně myslí. V očích té zrcadlové dívky se odráží jen moje šedivá silueta.
Je na začátku, všechno má před sebou. Ale o čem ještě sním já? Začíná svítat. Najednou mám jasno. Ve skutečnosti toho člověk potřebuje málo. S rozbřeskem beru těch šest buků zpod Javořiny a vyrážím na Stráně. Na pozemek mezi poli plný bezových a šípkových keřů – a ovocných stromů, které tam kdysi zasadil můj děda. Místo, kam jsme s mým tátou chodívali trhat švestky, kde jsme společně uřízli náš první vánoční stromek. Místo, kam jezdívám se svými dětmi tábořit.
Na trávě se ještě třpytily zbytky rosy, když jsem sadil buky a obklopil jimi Hermínčinu břízu. Až vyrostou, budou ji svými větvemi objímat a chránit před větrem. Třeba i stromy mají duši.
Celé ráno vydržím sedět u ohně a koukat na probouzející se rybník. Na kroužící volavky a párek škádlících se labutí. Unavené oči bloudí za horizont míst, kde jsme žili, když jsme byli mladí. V poledne se z dáli rozezní kostelní zvon. Přesně takový, jakým začíná píseň, co pouštíme Hermínce každý večer při koupání. Snad až tu skladbu jednou uslyší z rádia, možná se ji vybaví, kdo byli ti dva, co ji s láskou a nadějemi den co den trpělivě koupali ve vaničce. Možná že taky v jednom zapomenutém románu objeví, jak přišla ke svému jménu. Proč ji tak pojmenovali ti dva blázniví tuláci po hvězdách. A třeba jí taky jednou někdo poví, že s tou široko daleko jedinou břízou tady v polích má cosi společného.
Zvuk dělícího zvonu pomalu utichá. Vítr se opírá do korun stromů a já cítím uvnitř neskonalý klid – takový, jak už dlouho ne. Klid a pokoj. Víc nepotřebuju. Tohle je můj Grand Canyon.
