Vážení čtenáři. Za prodloužení věku odchodu do důchodu si můžeme sami. Zůstáváme v tomto slzavém údolí až do skutečně vysokého věku. Dynamické prodlužování lidského života je fajn pro lidi, ale smrtící pro systémy.
Především pro důchodový.
Stačí se letmo podívat na jeho tuzemské dějiny, aby bylo jasné, že takto to fakt fungovat nemůže.
Jedna z mnoha reforem penzí proběhla v roce 1924 v tehdejším Československu. Důchodový věk byl stanoven na 65 let. Kdo se takového věku dožil, měl tehdy před sebou jako muž ještě v průměru 11,7 roku života, jako žena 12 let. Což vypadá fér. Jenže důležité je to „kdo se dožil“. Reálně se totiž oněch 65 let dočkalo dost málo lidí. Střední délka života byla v oné chvíli 52,6 roku u muže a 55,8 u ženy. Takže reforma to byla krásná. Zvláště pro penzijní ústavy. Nějaké tři čtvrtiny pojištěnců a spíše více totiž mohly radosti penzistů sledovat pouze ze hřbitova.
Další reforma nastala v roce 1948. Důchodový věk byl stanoven na 60 let. Kdo se této magické chvíle dočkal, měl před sebou obvykle ještě 15,2 (muž) nebo 17,2 (žena) roku života. Což vypadá skoro by se řeklo skvěle. I tady je ono „kdo se dočkal“ důležité, protože střední délka života byla 61,6 a 66,2 roku. Penze se dožila asi tak polovina pojištěnců.
Skočme do roku 1985, to sice neproběhla žádná reforma (ta byla už 1965), ale může to dobře ilustrovat časy pozdního reálného socialismu.
Věk odchodu do důchodu byl tehdy (od onoho roku 1965) nastaven na 60 let pro muže a 57 až 53 pro ženy v závislosti na počtu dětí. Pozitivní diskriminace matek byla pokusem režimu povzbudit upadající porodnost. Z hlediska pojistné matematiky a stability systému to byl samozřejmě naprostý nesmysl až hloupost (ženy se obecně dožívají vyššího věku a počet dětí, pokud není extrémně vysoký, v tom nehraje příliš velkou roli), nicméně tehdejší politici dobře věděli, že finanční dopady změny nastanou až někdy v budoucnu. Což je tolik netrápilo. V situaci trvající hospodářské stagnace poloviny 60. let však režim nemohl pro podporu porodnosti sáhnout k tomu, co udělal v narůstající frustraci z neúspěchu o sedm let později, totiž k vyšší redistribuci veřejných prostředků rodinám s dětmi.
V onom roce 1985 již dávno efekt dětských přídavků pominul, porodnost klesala, ale stát horečnatě řešil kapacity škol. Důchodový systém stále celkem spolehlivě zachraňovala úmrtnost. Střední délka života u mužů byla 67,5 a u žen 74,8 roku a díky skvělé péči socialistického systému o zdravotnictví a životní prostředí se za těch 20 let (mezi 65-85) v podstatě vůbec nezvýšila. Díky tomu byl penzijní systém stabilní, protože málo důchodců = malé náklady. Jinak řečeno: více než třetina pojištěnců se k velké radosti správců státní kasy důchodu vůbec nedožila. Ve většině šlo o muže, ti šťastnější z nich strávili v penzi v průměru necelých osm let. Ženy na tom byly podstatně lépe. Za prvé se jich důchodu dožilo podstatně více, za druhé měly vyhlídku na více než osmnáct let penze.
I na to měl ale komunistický systém řešení. Platový a personální systém oněch časů vedl k tomu, že výměry důchodů u žen byly dramaticky nižší než u mužů. Aby se žena dostala s důchodem alespoň někam k tehdejšímu průměru, musela „nasluhovat“. Jinými slovy řečeno platilo, že značná část žen pracovala v době nároku na důchod a ve skutečnosti byly mnohdy zaměstnány ještě daleko po šedesátém roce věku.
Pád komunistického režimu vedl zvláště v posledních dvaceti letech k výrazné demografické změně. Střední délka života se od roku 1989 prodloužila u žen o sedm let a u mužů o osm let. Ještě větší skok je u naděje dožití. Pětašedesátiletý muž měl v roce 2022 průměrně šanci na dalších 16 let života, žena skoro na dvacet (v roce 1985 to bylo 11,5 a 14). To není něco, s čím by průběžný penzijní systém počítal a byl na to připravený. Zvláště, když nyní je pravděpodobnost dožití se 65 let velmi vysoká (především naprosto dramaticky vyšší než v onom roce 1985).
Takže za nutnost reformy důchodového systému nemůže ani nynější premiér, ani minulý premiér, ani Václav Klaus, a dokonce ani Miroslav Kalousek. Může za něj výrazné zlepšení životního prostředí, pokles počtu kuřáků, kvalitní a dostupná lékařská péče, a tak nějak celkově si za tu nutnost změn můžeme všichni dohromady společně.
Parametrické změny v důchodech jsou jedna z mála reálných cest, jak udržet důchodový systém alespoň trochu stabilní.
Prodloužení věku odchodu do důchodu na 67 let vrátí alespoň zhruba dobu pobírání penzí do limitů, na které je celý systém průběžného financování stavěn. Samozřejmě je zde námitka, a to námitka naprosto relevantní: „A co věk dožití v relativním zdraví? Ten nikoho nezajímá?“
Já myslím, že to politiky zajímá a dělá jim to napříč spektrem těžkou hlavu. Jenže koho to naprosto nezajímá, to je pojišťovnická matematika. Čísla ukazují naprosto jasně, že bez ohledu na věk dožití ve zdraví jiné řešení, než reforma začínající parametrickými změnami, ve skutečnosti neexistuje. Diskuse by se měla soustředit skutečně na to, aby změny byly alespoň relativně citlivé k náročným profesím, aby nevytvářely extrémní tvrdost u některých skupin.
Ale diskutovat o jejich nutnosti je ztráta času.
