Novináři jistého deníku byli nedávno překvapeni, že cena másla klesá. Ach, jak hluboká a nekonečná nedůvěra k trhu a k jeho zákonitostem se za tím překvapením skrývá. Přitom sledujeme v přímém přenosu jeho fungování.
A také to, oč lepší by mohlo být, kdyby… Kdyby byl náš trh dokonalejší, méně regulovaný, více soutěžní.
Pár faktů. Předloňský (zhruba od července 2021) a loňský raketový růst cen mléčných produktů (který se zlomil až v letošním prvním čtvrtletí), vedl ke snížení spotřeby o šest procent. Šestka samozřejmě není nijak vysoké číslo, myšleno sama o sobě. Ani z hlediska matematiky nijak zaoblené (jinak je to s tvarem). Třeba deset, pětadvacet nebo 33, to jsou samozřejmě psychologicky daleko vlivnější čísla. Jenže pokles odbytu o šest procent, to je skutečně hodně. Je třeba mít na paměti fixní náklady. To jsou ty, které se nemění, ať prodáte 100 kusů nebo 94 kusů, jenom se pak musí rozpočítat ne na tu stovku, ale právě jenom na 94 kusů. Podobně je nutné vzít do úvahy celkem dost dalších okolností. A když se to sečte, tak je vidět ten průšvih.
Průšvih pro producenty, ale vítězství spotřebitele.
Což je právě ono působení trhu, které staví výrobce mléka, zpracovatele a celý řetězec před problém. Na prudkém zdražení tu a tam někdo na začátku vydělá, ale postupně začne trh utahovat šrouby. Samozřejmě mediálně to není už tak zábavné. V době raketového růstu cen se zdá, že nic jiného není zajímavé, že jenom a pouze toto určuje běh světa. Pokles je pak pomalejší a rozvláčný, takže žádné fanfáry, které by trh pochválily za to, jak pěkně funguje, nezní.
Pochopitelně titulek „Chléb je nejdražší v dějinách“ je pro prodej novin zajímavější než „Máslo je nejlevnější za poslední dva roky“ nebo „Máslo stojí stejně jako před deseti lety“. Ale o to zde tolik nejde.
Vzpomeňme raději na „dobré“ rady typu „je třeba zastropovat ceny“. Dost možná, že padaly od stejných lidí, kteří jsou nyní překvapeni poklesem. Ostatně pěknou klasiku nám může nabídnout neparlamentní politická strana PRO a její šéf Jaroslav Rajchl. Podle něj měla nafta a benzín kvůli liknavosti vlády stát už dávno sto nebo i 150 korun za litr.
Samozřejmě nestojí. Celé to byl výmysl, včetně těch velmi specificky interpretovaných „odkazů“ na analytiky. Z tohoto pohledu je to banální příhoda, která nemá jakoukoliv váhu.
Co je zajímavější, to je způsob, jakým to na nemalou část veřejnosti skutečně zafungovalo. A vlastně stále funguje.
A to i přes skutečnost, že průměrná cena pohonných hmot je nominálně stejná, jako byla v letech 2013 až 2015. Nebo během celého roku 2021.
Co to znamená? Že nemalá část naší veřejnosti žije duchem stále v plánované ekonomice, kde nejlepší způsob, jak něco řešit, je určit cenu a na té trvat. Což překvapivě platí i o mnoha lidech, kteří sami sebe označují za pravici a v průzkumech veřejného mínění se označují za voliče stran, které zase samy sebe označují za pravici, ve skutečnosti jsou ale všichni dohromady esencí naprosté a té nejlevicovější levicovosti. Naprosto nechápu, jak kdokoliv, kdo se deklaruje coby pravicový či středový volič, může popřávat sluchu politikům, kteří se deklarují jako pravicoví nebo středoví politici, přičemž požadují regulaci cen.
Ještě si dokáži představit nějaké přechodné (dočasné) snížení spotřební daně k urovnání největšího cenového skoku, ale opravdu regulace?
Takže nafta spadla, padá i máslo, je čas si něco přát. To něco by mělo být, aby co nejvíce lidí v této zemi pochopilo, že cenové regulace jsou cesta do pekel a zafixování nějakého konkrétního stavu bez naděje na řešení. Že takový krok vždy vede jenom a pouze k středně i dlouhodobému zhoršení situace spotřebitele.
