Neziskové organizace: Nezbytnost, či hladová pijavice?

Na počátku tohoto týdne mě zaujal text, podle kterého se nevládní organizace Lékaři bez hranic, v mých očích velmi vážená a respektovaná, rozhodla neumožnit bezpečnostním složkám vstup na své lodě.

A to i přesto, že převážejí z nikým nespravované Libye do Itálie, tedy na území EU, ekonomické migranty. Svůj nesouhlas zdůvodnili tím, že by se ilegální imigranti, tedy osoby bez jakýchkoli dokladů totožnosti, mohli cítit kriminalizováni.

V té chvíli jsem si položila otázku, jak by reagovaly italské bezpečnostní orgány v případě, kdyby jim vstup na palubu neumožnili majitelé řádně registrované výletní plachetnice s vysvětlením, že když nemusí státní autoritě podřizovat Lékaři bez hranic, proč by takto měli činit oni? Zároveň si kladu otázku, zdali má v takovém případě ochrana teritoriálních vod Evropské unie vůbec nějaký smysl...

Tento blog ovšem není o migrantech, jak by se na první pohled mohlo zdát. Necítím se totiž být v této mimořádně komplikované otázce patřičně fundovaná. Ráda bych se s vámi ovšem podělila o svůj názor na působení neziskových organizací. Neziskovky totiž představuji fenomén, který spojuje i osobnosti natolik rozdílných náhledů na svět, jakými jsou bývalý premiér, předseda poslanecké sněmovny a prezident Václav Klaus na jedné straně a sociolog a europoslanec za ČSSD Jan Keller na straně druhé. Zatímco profesor ekonomie Václav Klaus prohlásil, že „neziskové organizace jsou často charitou pro nezaměstnané intelektuály", profesor sociologie Jan Keller v pořadu Interview ČT 24 připustil, že co se týče neziskových organizací, které v 90. letech podporoval, jejich odpůrce Václav Klaus se nemýlil úplně ve všem. „V České republice je hustota neziskovek na hektar jedna z nejvyšších v Evropě. Peníze, které tam míří, jsou obrovské, ale jejich výsledky jsou naprosto mizivé," pravil doslova ve zmiňovaném pořadu. S názory pana Kellera pak dokonce souhlasí i náš současný pan prezident Miloš Zeman, když označuje neziskové organizace za „pijavice na státním rozpočtu".

Kladu si otázku, co s tím? Začněme tedy u peněz daňových poplatníků, ze kterých jsou nevládní organizace v nemalé míře financovány. Podle veřejně dostupných zdrojů jim stát svěřil v roce 2015 z veřejných rozpočtů cca 16,5 miliard korun. Pro ilustraci, jednalo se o částku blížící se letošnímu rozpočtu ministerstva životního prostředí (16,8 mld. korun) a překračující rozpočet ministerstva pro místní rozvoj (15,8 mld. korun). Možná také není od věci připomenout, že i neziskové organizace mohou generovat zisk. Každá neziskovka totiž může vykonávat takzvanou doplňkovou činnost. Asi nemá cenu zastírat, že v případě některých neziskovek se činnost „vedlejší" stává tou hlavní a vlastní neziskovost je odsunuta na některou z mnoha vedlejších kolejí.

Současně považuji za vhodné rozptýlit představu o tom, že neziskovost se automaticky rovná charitě. Existují organizace, ve kterých si manažeři nechají za svou dobročinnou práci velmi dobře zaplatit, což je ostatně jeden z osvědčených způsobů vyváděni vytvořeného zisku. Stejně tak ovšem musím na základě vlastních zkušeností zdůraznit, že především v sociální oblasti existuje řada organizací, které odvádějí mimořádně kvalitní a záslužnou práci. Vzhledem k jejich finančnímu „ohodnocení“ pak skutečně můžeme hovořit ocharitě. Těžko tedy házet neziskovky do jednoho pytle.

Podle původní logiky věci je hlavním argumentem pro existenci neziskových organizací jev známý pod pojmem „tržní selhání“. Existují totiž oblasti, které neskýtají potřebnýekonomický stimul, na straně druhé je však působení v těchto oblastech celospolečensky prospěšné a proto by tyto aktivity měly být vítány. Způsoby financování neziskových organizací jsou v podstatě dva: charitativním způsobem jednotlivými přispěvateli, nebo prostřednictvím dotací či grantů, tedy z peněz daňových poplatníků. V případě financování z veřejných zdrojů se to neobejde bez nezbytné kontroly, která by měla potvrdit, případně vyvrátit slova prezidenta Miloše Zemana o „pijavicích na státním rozpočtu.“

I v případě neziskových organizací může platit pravidlo o cestě do pekel dlážděné vskutku šlechetnými úmysly. Proč by se měla skupina lidí balancujících na hraně chudoby snažit vyřešit svou situaci prací, když je „neziskovka“ nasytí a ubytuje. A proč se v okamžiku, kdy se z pozice sociálně potřebného dozvím, že o mě bude ve městě X postaráno lépe, než ve městě Y, neposadím například do vlaku a nevyrazím za světlejšími „neziskovými“ zítřky?