Od chvíle, kdy maďarská inflace vysoko překonala tu českou, se o problému rostoucích cen přestalo hovořit jako o národohospodářském průšvihu, stal se z toho spotřebitelský problém. Přestala to být ideologie.
Což je nesporně škoda a je to i docela chyba, protože pro ekonomické vzdělávání široké veřejnosti dělají podobné příběhy hodně. Což se někdy v budoucnu může hodit.
Takže nebyl řečeny dvě skutečně podstatné věci. Nebo asi přesněji: Nebyly řečeny dostatečně silně, aby se to lidem dostalo pod kůži.
Ta první: Brutální vzestup maďarské inflace vysoko nad úroveň inflace české a na více než dvojnásobek evropského průměru je porážka populistického socialismu maďarské vlády a její důvěry v regulace a podobné absolutně netržní postupy. To mohou ideologové z budapešťského vládního centra vysvětlovat, jak chtějí, ale jde o naprosto jednoduchou až primitivní věc. Pokud reguluji ceny a uměle je držím relativně nízko pod cenovou hladinou nastavenou všude jinde, nedojde ke snížení poptávky a nenastartují další tržní mechanismy. Nakonec budu mít nedostatek zboží a regulaci neudržím. Jednoduché. Triviální.
Stačí se podívat na graf. A schválně tam jsou i Spojené státy. Jakkoliv už to také není plně tržní prostředí, stále ukazuje americká ekonomika zjevná pozitiva konkurtence pro spotřebitele.
Ta druhá: Skutečnost, že český princip využití trhu pro potlačení růstu cen energií a pohonných hmot zafungoval, ještě neznamená, že bychom se Maďarům měli smát a že bychom se měli cítit jako vítězové. Dosavadní cenové vzlínání ukazuje zcela jednoznačně nezdravé prvky ve struktuře české ekonomiky.
Ukazuje se, a je to velmi nepříjemné a nesporně mimořádně rizikové i do budoucnosti, že v minulých letech či desítkách let vznikly v řadě odvětví od potravinářství přes chemii až po služby pro domácnosti vertikální i horozontální kartely. A je jedno, zda jsou potvrzeny i majetkově a provázány přes vlastníky, nebo jde o systém nepsaných, nicméně funkčních dohod jednotlivých stupňů producentů. Každopádně je zjevné, že antimonopolní úřad zaspal, že v minulosti povolil řadu fúzí a převzetí, které nyní, když k tomu situace nahrála, vedou k vykořisťování spotřebitelů prostřednictvím cen vyšších, než jaké jsou odpovídající vývoji v zahraničí. A také že nedostatečně a pouze formálně šetřil náznaky cenových dohod a dalších pletich proti trhu.
Dovolím si odhad vlivu těchto kartelů na inflaci založený nikoliv na konkrétních znalostech, ale na obvyklých vztazích mezi inflací u nás a v evropském prostoru.
Velmi jednoduše: Pokud nyní máme úroveň meziroční růstu spotřebitelských cen něco nad 17 procent a průměr Unie je kolem 11 procent (a eurozony deset), pak při obvyklých vztazích vývoje cenových hladin ČR/EU by inflace u nás měla být někde na 12-13 procentech.
Těch zhruba pět procentních bodů navíc, to jsou desítky miliard, které cenové kartely tahají spotřebitelům z kapes, protože si v mnoha a mnoha minulých letech dokázaly zajistit mimořádně příznivé tržní postavení v rámci České republiky.
Čili: Nesmějme se Maďarům, že udělali hloupost a nyní za ní platí a platit ještě budou. My jsme udělali hlouposti jiné a budeme s nimi muset žít mnoho dalších let, než přijde vláda s odvahou tyto kartely rozbít.
