Malý Čech na rozcestí

Je to mnoho let, to mě do narození zbývalo 10 let, kdy nejspíš neexistoval v naší republice jediný člověk, který by šeříkem, nebo českou či ruskou vlaječkou nevítal naše osvoboditele, jejichž vojáci museli obětovat statisíce ze sv

Rok 1968 jsem již zažil, i když pouze jako jeden z mnoha jedinců, očekávající pubertální období. Ale již tenkrát jsem naprosto reálně vnímal nenávist k novodobým osvoboditelům, byl jsem očitým svědkem barikád na Vinohradské třídě, či střelby do Národního muzea. V následující době dlouhodobé okupace našich bratrů jsme snili o blahobytu západu a symbolem svobody byla červeno bíle pruhovaná vlajka s bílými hvězdami na modrém podkladě. Trička se skupinami západního světa, jeansy z tuzexu a magnetofony japonského výrobce byly tím pravým artiklem, kterým ti movitější demonstroval i jakýsi protest proti tehdejšímu zřízení ČSSR a spolku Varšavské smlouvy.

Roku 1989 jsem již „sametovou revoluci“ vystál na Václavském náměstí i na Letenské pláni, a zvonil klíči ostošest. Nebyl jsem sice tak unešený svobodou, abych ruské tanky natíral na růžovo, přel se v restauracích u piva, kdo že to hlavně osvobodil naší republiku a tak mě nechávali celkem chladným i všichni ti, kteří vytáhli z garáží Jeepy a v uniformách americké mariny brázdili naší vlast. Ani sláva prvního porevolučního prezidenta V. Havla, kterému se dostalo ovací a uznání na americké půdě, mě výrazně nerozhodila a nešel jsem ani na hudební koncerty českých hrdinných navrátilců z USA. Přesto jsem vnímal s potěšením skutečnost, že můžu bez jakéhokoliv strachu nosit trička s mými oblíbenými americkými motivy a určitě jsem si oddechl, když odjížděli naši ruští bratři, z ekologicky zlikvidovaných okupovaných oblastí.

Máme rok 2015 a zmatek v mnoha hlavách systematicky vypraných veřejnými médii je zde opět. Národ se názorově rozděluje, ale jen pro to, že většina z vedoucích činitelů vycítila šanci se zviditelnit a už není žádným překvapením, že někteří členové vlády jdou proti názorům prezidenta a naopak. Jsme členové NATO a EU, a hrozně malá zemička, která ani v dobách minulých se svou dobrou armádou neměla šanci se bránit proti invazi kohokoliv. Bránit, nebo protestovat proti průjezdu amerického vojska je dle mého mínění výplod v hlavách těch, kteří pomalováni americkými barvami v roce 1990 chtěli lynčovat ruské vojáky, tedy alespoň v restauračních objektech. Jistě že není na místě ruského východního souseda přehnaně dráždit, ale již jsme je tady měli jednou. Je tedy na místě uvažovat, který spojenec je pro nás nezbytný. A po revoluci jsme se jasně rozhodli sami, tedy za někoho bylo rozhodnuto, ale tak již to ve velké politice chodí.

Nedávno jsem četl na facebooku moudro nějakého neznámého alibisty. Cituji: „Stydím se za svůj stát“. Já bych se pokusil parafrázovat: „Stydím se za mnoho občanů našeho státu“. Protože právě tito největší kritici si neuvědomují že stát jsme my. Prezidenta jsme si zvolili, aby hájil naší zemi doma i v zahraničí. Jeho účast na oslavě výročí osvobození v Rusku je nejen slušností, ale i nezbytným politickým tahem, jeho podpora průjezdu amerických vojsk naším územím je běžným požadavkem loajality k partě, jejíž jsme členy, ať chceme nebo ne.

A pokud má někdo chuť protestovat, vzal bych na jeho místě červenou kartu, šel před pražský magistrát a protestoval proti další vytunelované miliardě v tunelu Blanka, pak před ministerstvo dopravy ve smyslu nesprávně investovaných miliard na dálnice a jejich přemostění. A pokud by času bylo více, „prokartoval“ bych parlament a úřad vlády za návrh odvodu vyšších zdravotních poplatků pro podnikatele, hledání nových cest podpory méně přizpůsobivý občanů, dle požadavků EU, další nenápadné podvody na běžných občanech z hlediska fotovoltaických elektráren atd.