Rozhodně nepatřím mezi ty, kteří si nemůžou na nic stěžovat, občas bych uvítal lepší dovolenou, práci která mě bude stále bavit, někdy si pustím televizi a jsem schopen si zvednout trošku adrenalinu, když slyším, kolik těch „našich“ peněz spadlo do černé díry zvané úplatky, tunel Blanka, opencard a podobné „vychytávky“, které za pomoci našich zákonů směle vymýšlejí a praktikují naši drazí spoluobčané nazývající se lobisty či zákonodárci.
Nejsem ale zaslepen a i když košile bližší nežli kabát, tedy starosti vnitrostátní jsou přece jenom pro nás, občany naší vlasti viditelnější, při sledování aktuálních věcí ostatních států a to nejen v evropské unii, mě často napadá, že zde ještě není nejhůře. Jsem optimistou a věřím, že jednoho dne se povede ještě lépe, bude zde daňový ráj a snad jen ten chleba nebude zadarmo, jak to kdysi slibovali soudruzi z politbyra.
Obavy však přicházejí nikoliv cestou materiálního nedostatku, ale ve smyslu morálky, mezilidských vztahů, vzájemného respektu a národní hrdosti, vlastnosti, které se vytrácejí hlavně u lidí, kteří nejvíce křičí, kritizují a kteří by na vybrané jedince chystali oprátku, aniž by je znali a k jádru kauzy se jen částečně přiblížili. Pokud jsme schopni jít do ulic a začít manifestovat za cokoliv, za jiného prezidenta než jsme si představovali, za lepší politickou stranu, která zvýší sociální dávky nepracujícím apod., dá se glosovat „že brečíme na špatném hrobě“ a ještě zbytečně.
Spoustě našich spoluobčanů chybí pozitivní myšlení, zdravý nacionalismus, hrdost na svou zemi, i když se neztotožňujeme se vším co se v ní děje. Používáme anglické výrazy na každém kroku, protože se cítíme být světoví a nedochází nám fakt, co všechno museli obětovat naši předkové, abychom nemuseli mluvit německy, tedy jazykem, který potlačoval identitu Národa Českého. V různých televizních pořadech typu Hlas apod. nenajdeme našeho zpěváka či zpěvačku zpívající česky. Nedochází nám, že tlaky přistěhovalců ve smyslu přizpůsobování se jim jdou zvolna, ale systematicky. A my, vychováváni v duchu negativní flexibility budeme za chvíli mluvit rusky, vietnamsky a čínsky, ale i anglicky hlavně proto, aby na nás nějaký ten drobek od stolu zahraničních bossů zůstal.
Když se dokážeme pomalovat národními barvami na hokej či fotbal, zkusme si uvnitř sebe zakódovat národní barvy. Nezapomínejme mluvit česky a těm z venku, kteří chtějí u nás žít, připomínejme naši řeč. My jsme zde doma. Národní hrdost nás může posunout i v osobním životě, budeme tolerantnější, vstřícnější, budeme si vážit toho kdo jsme a odkud jsme. Silný rudý bratr z nás ve světě udělal chudé příbuzné. Nedopusťme, aby to udělat třeba jiný, tentokrát ten s pruhy na vlajce. Pokud se přece jenom zdravě rozčílíme u televize, nejdříve si zkontrolujte, komu televize patří, který moderátor je kým placený a pak v klidu a s patřičným nadhledem toho, „který zná“, si nedáte německé či anglické pivo, ale české, nebo místo chilského vína naše výtečné moravské a budete hrdi na to, co nám za „rodinné stříbro“ ještě zůstalo.
Nejsem příznivcem ne příliš originálního sportovního pokřiku „kdo neskáče není Čech“, avšak v osobní a veřejném životě by nám neuškodilo si stále častěji poskočit i mimo zelený pažit.
