Vzdělání je nejvíc

V letošních parlamentních volbách jsme od všech politických stran a hnutí slyšeli, že jednou z jejich priorit je vzdělání. Stejně jako u ostatních svých priorit je nedokázali definovat, ani naznačit jak jich chtějí dosáhnout. 

Co je to vlastně vzdělání? Představujeme si pod tímto termínem stejnou aktivitu?  Náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk si již jako šestadvacetiletý poznamenal myšlenku anglického renesančního filosofa Francise Bacona že „Vědění je moc“. Oba velcí muži se ztotožnili s výrazem vědění, nepoužili slovo vzdělání. Oba pochopili, že v životě není důležité, jak dlouho jsme vzděláváni a jaký oficiální stupeň vzdělání jsme dosáhli. Důležité je jen to co víme, známe a dokážeme použít. K tomu by nás měla připravit škola.

Bohužel za 25 let trvání našeho malého státu se vládním představitelům pouze podařilo téměř dokonale zlikvidovat učňovské školství, takže v dnešních moderních továrnách zoufale hledají lidi ovládající řemeslo, které ale dnes téměř nikdo neučí a za doslova pár let už nebude ani nikdo učit umět. Je na druhou stranu pravda, že vyrostlo značné množství nových vysokých škol a výrazně stouplo především množství studentů těchto škol, ale i jejich absolventů. To již méně, stále ale příliš. Dnes těžko shánějí práci ve vystudovaném oboru a bohužel často je nalezneme na pracovištích, kde by jim stačilo vyučení, ideálně spojené s maturitou.

Na všech stupních škol by mělo být zavedeno celostátně závazné penzum znalostí a dovedností, které absolvent daného stupně musí ovládat. Je nezbytné, aby každému bylo zřejmé, co může od každého absolventa očekávat bez ohledu na to, kterou konkrétní školu absolvoval.

Gaussova křivka IQ nám říká, že IQ 100 bodů je průměrnou hodnotou populace. Nadprůměr do 115 bodů dosahuje 34,1% lidí, vysokého hodnocení do 130 bodů 13,6% lidí, velmi vysokého hodnocení do 145 bodů 2,1% a extrémně vysokého hodnocení nad 145 bodů pouze 0,2% populace. Z toho je zřejmé, že zvýšíme-li počet absolventů vysokých škol, nutně snížíme kvalitu jejich absolventů. Vzhledem k tomu, že v současné době je v ČR přibližně 26 státních a veřejných univerzitních VŠ + 2 neuniverzitní VŠ a 3 univerzitní soukromé VŠ a 36 soukromých neuniverzitních VŠ (plus nějaké zahraničí), nutně se vkrádá otázka, zda je náš poměrně malý stát schopen dodat příslušné množství kvalitních pedagogů. Možná by byla vhodná cesta, kterou šel zakladatel Karlovy univerzity, který povolal přední profesory z tehdejšího kulturního světa.

Nově se podařilo zavést bakalářský titul Bc., podpořený dohodou na Boloňském procesu. Nicméně je otázkou, zda je potřebný na oborech, které dále pokračují magisterským studiem. Nevím, kdo se pohrne k právníkovi či architektovi s titulem Bc. Snad by pomohla osvěta, ale dnes tento titul působí „nedostudovaně“.

Co je ale nejpodstatnější je to, co si student z dané školy opravdu odnese, tedy co ví, zná a ví jak to použít. O učňovském školství již byla řeč, s ním souvisí i školství střední (které by mělo být spojeno s výukou řemesla). Dnes již některé firmy spolupracují či sami zakládají střední školy (Škoda auto), které pro ně cíleně připravují absolventy. Sepětí škol s praxí je minimální zvláště na vysokých školách. Výjimkou je studium lékařství, kde se začátky klinické výuku (tedy u lůžka pacienta) podařilo prosadit koncem 18. stol. Doufejme tedy, že se již najde konečně někdo, kdo do českého systému vzdělávání přinese racionální prvek, který každému člověku přinese možnost najít své pravé místo v životě.