Generál Pavel

Osoba generála Pavla mne zaujala již v r. 2019, kdy jsem četl knihu Vladimíra Mertlíka V první linii. Když se pak později objevily zprávy o jeho možné kandidatuře na funkci prezidenta republiky, uvítal jsem to.

Řekl jsem si, že to je ten, kterého budu volit a také jsem ho volil.

Ve volební kampani mne trochu překvapovala nenávist určité části naší společnosti k panu Pavlovi, kterou vyjadřovala výkřiky typu nechceme prezidenta komunistu nebo rozvědčíka. Ale na zvracení mi bylo, když jsem mnohé z těch kritiků viděl v den vyhlášení vítěze voleb v hale, kde na výsledek čekal i generál Pavel. Asi si chtěli ohřát polívčičku a na poslední chvíli se zařadit mezi věrné.

         Prezident byl zvolen a začal pracovat. Odmítl 100 dnů hájení, takže se připravil o krátké období promíjení začátečnických chyb. Prvým prubířským kamenem bylo podepsání či nepodepsání zákona, který bere důchodcům 1000 korun z již schválené valorizace důchodů, se kterou počítali. Buď mohl souhlasit s návrhem vlády, která skončí za tisíc dní, nebo se zastat důchodců, kteří zde budou stále. Zvolil stanovisko, který lid nazývá anijo, nebo princezna koloběžka. Zákon právoplatně podepsal, ale ústně to komentoval tak, že požádá Ústavní soud o rozhřešení. Jako občan se musím zeptat. To teď budeme běžně měnit zákony zpětně? Čemu a komu teď mohu věřit?

         Objevil se další úkol. Jmenovat soudce Ústavního soudu a také jeho předsedu a místopředsedy. Nejprve ale prezident obešle 23 institucí, aby poslaly návrhy na tři členy ÚS, které posoudí sedmičlenná komise v čele s profesorem PF UK Janem Kyselou. Teoreticky tedy může dostat seznam 69 jmen. Není jasné podle čeho bude komise kandidáty posuzovat, zda zvítězí ti s největším počtem „nominací“, nebo zda budou i jiná (jaká?) kritéria. V prvém případě na to nemusela být speciální komise, sečíst návrhy by zvládla i kterákoliv sekretářka KPR. Ve druhém případě je způsob výběru zcela nečitelný, i když pan prezident uvedl „Představím transparentní proces výběru kandidátů na pozice ústavních soudců.“. A nabízí se zásadní dotaz, na kolik bude pan prezident považovat výběr komise za pro sebe závazný a zda si pak dovolí jmenovat někoho jiného než komisí vybrané uchazeče.

         Pan prezident slibuje, že vyřeší mnoho dalších věcí, např. „Zahájím proces otevírání Pražského hradu veřejnosti. Bezpečnostní opatření uvolním v maximální míře, kterou policie umožní“. Opět to zavání alibismem. Pan prezident jistě ví, že před koncem svého mandátu chtěl potupné prohlídky na příchozích cestách k Hradu odstranit i pan Zeman. Policie to údajně neumožnila. Já i pan prezident tedy můžeme předpokládat, že to neumožní ani novému prezidentovi. Ale bylo to gesto, a koza zůstala celá.

Stále panu prezidentovi věřím, jen ho prosím, aby se zbavil zbytečných gest a jednal rázně a přímo, stejně jako u Benkovace.