Pětadvacátý ministr?

Dnes odpoledne bude uveden do funkce již dvacátý pátý ministr zdravotnictví České republiky od listopadu 1989. Je to úspěch nebo prohra?

Prvním ministrem zdravotnictví ve svobodné zemi byl od 27. listopadu 1989 pan profesor Kelner. Od té doby uplynulo 11 454 dnů a máme tady ministra pětadvacátého. Průměrná délka vládnutí jednoho ministra tak činí 477 a čtvrt dne. Jen za dobu 1 211 dní vládnutí Andreje Babiše se stihli v této funkci vystřídat tři ministři. Nejdéle vládl Adam Vojtěch 1 013 dní, pan Blatný „pěkných“ 160 dní a trojici uzavírá pan Dr. Prymula s 38 dny ministrování.

O čem to svědčí? Řekl bych že o tom, že ministerstvo zdravotnictví není tím orgánem, který by naše zdravotnictví řídil, i když ve vládě za chod zdravotnictví odpovídá. Jako vždy je dobré podívat se „jak to dělali dřív“.

V dobách socialismu existovalo ministerstvo zdravotnictví také, ale bylo jen autorem zdravotnických zákonů a vyhlášek a zdravotnictví řídilo spíše metodicky a odborně, existovaly funkce tzv. „hlavních odborníků“ pro jednotlivé obory apod. Ta opravdu řídící funkce byla vykonávána na územním principu a byla svěřena Národním výborům a jimi zřizovaných Ústavů národního zdraví, a to buď okresních nebo krajských, v Praze obvodních, které řídil ÚNZ národního výboru hl. m. Prahy. Vše zastřešoval ředitel odboru zdravotnictví daného národního výboru. Tyto ústavy měly funkci nejen řídící a kontrolní, ale šly přes ně i peníze na zdravotnictví. Tento, a rozhodně neříkám že lepší nebo horší, systém byl zaběhnutý a fungoval mnoho let.

Od listopadu se začal měnit, hlavní úlohu získalo ministerstvo zdravotnictví, které na ni nebylo zvyklé. Úloha financování zdravotnictví přešla na zdravotní pojišťovny, jednu státní a několik soukromých, což bylo v pořádku. Pak se ale někdo zalekl své troufalosti a násilně omezil přirozenou konkurenci mezi zdravotními pojišťovnami, což rozhodně nebylo dobré. Ministerstvo neřešilo nové problémy, jako např. financování fakultních nemocnic. V době socialismu šli všechny peníze do státního rozpočtu a odtud se rozdělovaly více méně dle potřeby. Fakultní nemocnice sloužily a slouží také výchově lékařů, především klinické výuce a ta něco stojí. Každý lékař vám potvrdí, že má-li se při léčbě pacienta věnovat i výuce mediků, trvá to výrazně déle a tím je léčba dražší. Jiným příkladem ukázkové funkce ministerstva zdravotnictví byl „přechod“ na výhradně vysokoškolsky vzdělané sestry. Katastrofa, ze které se bude zdravotnictví vzpamatovávat ještě dlouho.

A pak se příroda rozhodla, že nám ukáže svou moc a poslala na nás malinký virus SARS-CoV-2, a ten zahýbal celým světem. Naše ministerstvo rychle našlo řešení – nasaďte roušky! Roušky nebyly, tak je lidé šili – vždyť velmi účinně chrání. Pak se přišlo na to, že nechrání – ono se to vědělo již dřív ale chirurgické roušky stát ve svých zásobách neměl, a když nějaké přišly tak se zakázalo nosit roušky hadrové. Pak se někde sehnaly respirátory třídy 2, tak se mohlo zveřejnit, že chirurgické roušky nechrání a nařídit nošení respirátorů, i když lékařům bylo od počátku jasné, že lidi ochrání jen očkování. A pan premiér zabodoval, objednal na dvanáct milionů dávek. Záhy se ukázalo, že ta objednávka nebyla až tak dokonalá, vakcíny nebylo čím nahradit, tak se dnes pokračuje v náhradách ministrů.

Málokdo rozumný věří tomu, že to pomůže, rozhodně to nikoho nevyléčí. Hejtmani začínají požadovat přenesení kompetencí na kraje. Lékaři se osmělují s kritikou pomalého očkování, které hrozí vznikem nových mutací. Evropská unie ukazuje svoji zbytečnost. Nedokáže ani tak jednoduchou věc, jako donutit evropské závody farmaceutických firem, aby po dobu potřeby dodávaly vakcíny pouze na evropský trh. Začíná se výrazně projevovat zákaz léčby „neakutních“ pacientů. Pravdou zůstává jen stará jistota, že přežijí jen nejsilnější. To je možná z hlediska biologie druhu správné, ale lidstvo v dnešní době nepotřebuje jen jedince silné fyzicky, ale i duševně. A takové potřebuje především naše zdravotnictví.