Vyhoření v mateřství, znáte?

Tři roky nefunkčních vztahů a osobních průšvihů, dva roky společenské covidové krize a celkem jedenáct let mateřství mě dohnalo na hranu. 

 

Na hranu, kde jsem začala uvažovat ne ještě o tom, jaké by bylo tady nebýt vůbec, ale jaké by bylo tady nebýt. Tady v tom domě s touhle rodinou, se všemi těmi na mě závislými dětmi. Krutá hrana. Balancovala jsem týdny a měsíce, až jsem měla jednoho opět uplakaného dopoledne v naší kuchyni pocit, že se prostě zblázním. Nebo odejdu vchodovými dveřmi a možná se sem už nikdy nevrátím. Nebo odejdu a pak se zblázním. 

Z toho, že jsem zklamala. Sebe, děti, muže a všechny, kdo mi kdy říkali, jak obdivují, co všechno s noblesou zvládám. 

Stála jsem v naší kuchyni s vědomím, že musím zamést drobky, setřít stoly a uvařit něco k obědu a nedokázala jsem tu tíhu těchhle drobností unést. Fyzicky mě rozbolelo tělo a rozplakala jsem se ještě intenzivněji. Tak jsem nás oblékla a vyšla na několika kilometromovou procházku, kde jsem zvažovala svoje skutečné možnosti. 

 

Teď jsem zpátky, ale vím, jak křehké to je. 

Sedím za naším jídelním stolem, který je kompletně omatlaný zbytky večeře. Třinácti měsíční syn jí rád sám a ještě radši přímo rukama. Ale mně to teď nevadí, vím, že to uklidím později anebo taky ne. Nebo to uklidí někdo jiný, třeba muž. A já budu dělat to, co potřebuju, abych přežila. Na chvíle, kdy jsem stála v té kuchyni a plakala nad drobečky na podlaze a nad tím, že musím uvařit, už teď jen s úsměvem vzpomínám. 

I když fakt, že musím a nechci mě opravdu fyzicky bolel. Tenkrát jsem se sebrala a šla okruh kolem naší obce. Tenkrát mě poprvé napadlo, co by se stalo, kdybych odešla hlavními dveřmi a nikdo z naší rodiny by nevěděl, kam jsem šla. A možná už bych se nevrátila. K těm drobkům na podlaze, umatlanému stolu a dětem. Těm hlavně. Nebyla to hrana nebytí, byla to moje hrana nebytí v téhle rodině, kterou jsem si sama vybudovala a kterou miluju. Došly mi baterky a já v tu chvíli nesnášela ten dům, všechno to prádlo a z křiku dětí mi tikalo oko. 

 

Sociální izolace, finanční závislost, měsíce a v součtu roky špatného spánku a vyčerpávající fyzické aktivity včetně dlouhého kojení…život v neutichajícím hluku a nepořádku, který je stále potřeba uklízet. Monotónní činnosti, které pro mě osobně postrádají smysl. Začalo mi být jedno, jestli budeme mít na sebe čisté prádlo (překvapivě nikdo z nás stále ještě nechodil nahý). Nezajímalo mě, co budeme jíst. Soustředila jsem veškeré síly jen a pouze na to, abych ty dny nějak přežila. Hysterie a zoufalství mě přepadaly s každým jedním „mami“ a nebyla jsem schopná se soustředit, ani když se dětem něco podařilo nebo se mi snažily pomoct. Brečela jsem denně. A chodila brzy spát. Myšlenka, že bych z toho kreččího kolotoče vystoupila, se mě držela dál. Nedokázala jsem se vcítit do dětí, co by si asi tak pomyslely, kdybych je opustila. 

I když, možná dokázala. I právě proto jsem tak často brečela. To bych jim přece nemohla udělat, abych odešla. 

Zároveň jsem věděla, že tohle už nemůžu dělat sobě. Stereotypní dny, děti často nemocné doma, stále něčí křik nebo pláč, bordel, jedna nepříjemná činnost navazovala na druhou. Nebyla jsem schopná v tom najít sebe a nějakou svou potěchu. Jen mě to s sebou všechno vleklo a já nemohla vystoupit. 

 

Fakt, že jsem postradatelná jsem si ověřila, když u nás byla na návštěvě moje rodina a já viděla, jak si děti rozumí i s jinými lidmi a dodávalo mi to pocit klidu a blaha, že kdybych tam náhodou nebyla, děti mají i jiné lidi, kteří je milují. Což samozřejmě vím, ale nikdy předtím jsem takhle neuvažovala. Zbývalo vyřešit otázku vlastního pocitu zodpovědnosti a nálože, kterou jsem na sebe sama nalíčila. S vlastní hlavou se nakonec bojuje nejhůř. A taky s vlastními očekáváními, které na sebe klademe. Jak bych mohla dva týdny nechat děti samotné beze mě? Ty tři větší ještě budiž, ale roční? Nemůžu. I když cítím, že by to beze mě zvládl, nemůžu, protože „to se přece nedělá“. 

Moje o deset mladší já by mě z fleku a bez soucitu odsoudilo už jenom za tu představu! Je kruté se vyprostit z vlastních představ o sobě samé. Přiznat si, že jsem něco nezvládla. Přestože nezvládnuté drobnosti si přiznávám každý den. Tohle bylo větší. 

Zvažovala jsem, kolik lidí to vůbec nepochopí úplně stejně, jako bych to před deseti lety nechápala já sama. 

 

Nakonec převládl pocit, že prostě musím. Musím odtud odjet. Nakonec to vymyslel muž, ať si vezmu dva týdny volno, takže tři děti byly tímto zajištěny. Zbývalo vyřešit nejmladší a přesto, že to chvíli vypadalo na můj debakl a možná mě ty situace chtěly přimět, abych zůstala, postavila jsem se ještě víc na zadní a prostě přijala fakt, že to nějak dopadne a že se o ty děti někdo nějak postará. Rodina samozřejmě. Nedávám je do Klokánku! Všechno se nějak vyřešilo, děti jsou zajištěné a určitě se beze mě nebudou mít špatně. 

Poslední týden, kdy jsem už měla jistotu, že prostě odjedu. Na dva týdny. Měla jsem koupenou letenku a zajištěné ubytování, byla jsem najednou docela příjemně mentálně zpět – v přítomnosti a u dětí. Dokázala jsem být klidná, trpělivá i veselá a dokázala jsem se na děti zase příjemně napojit. Únava ale přetrvávala, chodila jsem spát brzy a přes den jsem často prostě už nemohla. 

Jala jsem se svým dvěma holčičkám týden před odletem vysvětlit důvody mé dovolené. Starší souhlasně pokyvuje, když říkám, že na ně poslední dobou opravdu zbytečně křičím a mladší nasazuje psí oči, ač nemá ani tušení, jak dlouhých je čtrnáct dní. Je mi z toho smutno, ale zároveň úlevně. Sbírajíc drobečky milimetrových velikostí z podlahy obýváku, dojde mi – až ve chvíli, kdy sama přestanu mluvit a nejsem už v obýváku, ale dolezla jsem po čtyřech až do kuchyně – absurdita situace. Proč jsem si na to nevzala vysavač, říkám si. Holky se už dávno místo na mou řeč, soustředily na pohádku a já jenom prosím sebe sama: „Jeď, opravdu jeď!“ 

No. A tak jsem vyrazila. 

Vystupuju ze svých komfortních zón a nějak tak přijímám všechno, co mě potká. Beru to jako součást cesty, na konci které budu snad mít větší jistotu v sebe. Jistotu postavenou na zážitcích, kterými dokážu proplout úplně sama. Se sebou.

Autor: Kateřina Suchánková | pondělí 14.2.2022 11:26 | karma článku: 38,68 | přečteno: 6900x

Další články autora

Kateřina Suchánková

Co stojí rozvod? A jak ho přežít?

Když jsme se brali, „vydělali“ jsme na svatbě pěknou částku. Peníze se nám vrátily v podobě finančních darů svatebčanů a zaplatily značnou část celkové ceny veselky.

3.1.2024 v 11:29 | Karma: 30,10 | Přečteno: 6232x | Diskuse | Ona

Kateřina Suchánková

A jak slavíte Mikuláše vy?

Odjakživa nejsem zastánkyní manipulace typu: „Jestli hned nepřestaneš, přijde támhleten pán a vynadá ti.” Jako ne, támhleten pán si hledí svého. A já si mám hledět svého dítěte a umět s ním komunikovat.

5.12.2023 v 9:43 | Karma: 8,86 | Přečteno: 290x | Diskuse | Ona

Kateřina Suchánková

AEM aneb jak se cestuje se čtyřmi dětmi? Zadar, vol. 2

Edita: „Mami, ty jsi jako stonožka. Máš čtyři děti a zvládáš to.” Vrhám po ní tázavý, zděšený pohled a nechápu dost dobře, jestli si ze mě dělá srandu nebo se mě snaží povzbudit, abych dolezla domů.

8.11.2023 v 20:23 | Karma: 11,71 | Přečteno: 365x | Diskuse | Cestování

Kateřina Suchánková

Akce emancipované matky, Zadar, vol.1

Když tenhle výraz – zkráceně AEM – poprvé použila moje terapeutka jako souhlasné přikyvování na můj výlev o tom, proč že to vlastně letím sama se čtyřmi dětmi koncem října do Chorvatska, cítila jsem se trošku dotčená.

28.10.2023 v 17:53 | Karma: 13,22 | Přečteno: 552x | Diskuse | Cestování

Kateřina Suchánková

Všechno je to jenom období

Tak často jsem to říkala během výchovy svých dětí, až jsem to převedla docela ultimátně i do jiných sfér svého života. A nedám na to dopustit.

3.9.2023 v 21:17 | Karma: 11,41 | Přečteno: 371x | Diskuse | Ona

Nejčtenější

Skokem do propasti Macocha ukončila život matka oběti střelby na fakultě

14. dubna 2025  8:27,  aktualizováno  9:06

Skokem do Macochy ukončila o víkendu život matka jedné z obětí tragické střelby na Filozofické...

Turek jel rychlostí přes 200 km/h a fotil se u toho. Policie věc prošetřuje

20. dubna 2025  8:48,  aktualizováno  13:55

Europoslanec Filip Turek (Motoristé sobě) se na svém účtu na Instagramu pochlubil fotkou, ze které...

Bílá rakev, věnec od Gottové. Na rozloučení se Slováčkovou dorazil i prezident

15. dubna 2025  8:30,  aktualizováno  16:35

Rodina a přátelé se v kostele v centru Prahy rozloučili Annou Julií Slováčkovou. Zpěvačka a...

Trump si hraje s vojáčky. Stažení by Evropu bolelo, na výběr jsou jen špatné varianty

15. dubna 2025  14:06

Premium Je to jen pár dní, co Donald Trump vyslal směrem k Evropě poněkud nepříjemnou zprávu. USA mohou ze...

Bili ho, řezali a natáčeli, jak umírá. Mladíci umučili třináctiletého kluka, pro zábavu

14. dubna 2025

Premium Mladistvý spolu s kamarádem zabil v Děčíně před třemi lety třináctiletého chlapce. Nebývale...

Papež František zemřel na mozkovou mrtvici a následné selhání srdce

21. dubna 2025  15:12,  aktualizováno  20:18

Papež František zemřel v důsledku mozkové mrtvice a následného nezvratného selhání srdce. Uvedl to...

Obamův grafik, britský marketér i interní tým. Kdo radí stranám s kampaní

21. dubna 2025

Premium Do sněmovních voleb zbývá necelý půlrok a kampaň politických stran se rozjíždí. Koalice SPOLU...

Ve stejném kostele, kde bude uložen papež, byl pohřben i mladý Pernštejn

21. dubna 2025  19:30

Na konci týdne se při pohřbu papeže Františka obrátí pozornost k římskému kostelu Santa Maria...

Konec vystavování těla jako v minulosti. Papeže uloží do prosté rakve

21. dubna 2025  19:02

Přímý přenos Tělo papeže Františka bude uloženo do rakve v pondělí v osm hodin večer. Oproti jeho předchůdcům ho...

Chystáte výbavičku nebo sháníte hračky? FOR KIDS vám usnadní výběr
Chystáte výbavičku nebo sháníte hračky? FOR KIDS vám usnadní výběr

Letňanský veletrh, zaměřený na budoucí maminky a rodiny s dětmi, přivítá v půlce dubna oblíbené vystavovatele a zároveň představí zcela nové značky...

  • Počet článků 16
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1336x
Ráda čtu a ráda se nechávám čtením inspirovat k zamyšlení.., nad vším, zejména pak nad fungováním mezilidských vztahů.

Psaní používám jako autoterapii – pomáhá mi v sobě dělat pořádek. 

Mimo jiné jsem máma čtyř dětí.

Napsala a vydala jsem knihu rozhovorů se ženami a muži, kteří mají mnoho dětí. Mnohamámy jsou k zakoupení na www.mnohamamy.cz a taky v síti knihkupců - pokud knížku chceš, budu mít mnohem větší radost, když si ji koupíš přímo ode mě na webu. 

Můžeš sledovat IG @mnoha_mamy nebo FB stránku Mnohamámy

Najdeš mě taky na Instagramu: @katerina.such 

nebo na stránce http://katerinasuchankova.cz kde je více blogů

Seznam rubrik