Vincent pije worcestr aneb pocta všem mámám

Máj je lásky čas. Mámy měly svátek. Mámy jsou lásky a taky jsou často hysterické, šílené. Vážně k tomu mají důvod. Vím to, často s nimi mluvím, tahle epizodka je ale moje.

Srpen 2022

Vincent pije worcestrovku. Po tom, co jsem mu potřetí sebrala lahev datlového balsamica a dala ji konečně tak vysoko, že na ni nedosáhl, šel najisto do skříňky s dochucovadly a přinesl si lahvičku tohoto. No co. Mohlo by to být horší, mohl by to být rum. Ten doma naštěstí nemám. Asi jsem ho vypila, když jsem naposledy před pár lety myla okna. 

Je kolem deváté ráno a já už mám skluz. I přesto, že se od ranního kafe opravdu snažím makat. Naložit pračku, vyndat myčku, uklidit kuchyň, vyčistit odpady. Namíchat si ocet s jedlou sodou, sledovat tu explozi v plastové lahvi, nevadí, postříkat tím plíseň na venkovní houpačce. Běžet sundat Vincenta z klouzačky, zjistit uprostřed svojí snídaně, že je ze***ný až na zádech, jít ho umýt. 

Konečně jsem se dostala k těm oknům. Docela se na to zvrhle těším, možná chci zabít emoční prázdno fyzickou prací. Možná mi to na chvíli dává smysl - mít čistá okna. Vidět jasně ven. Beze skvrn. Vincent si zrovna poklidně hrál v pískovišti, když jsem začala s prvním oknem do zahrady. Abych na něho viděla. Trvalo mu dvě minuty, než zjistil, kde jsem a za další minutu byl u mě vevnitř. 

Desetkrát ho sundávám z otevřeného okna, desetkrát mu vyčerpávajícím způsobem vysvětluju, že nemůže stát v okně, přestože já tam stojím. Dvacetkrát trnu, jestli mi ten kýbl špinavé vody vylije na sedačku. Dávám mu do ruky vlastní stěrku a malý kýbl, aby mohl pracovat se mnou… Jenže vtom odběhl do kuchyně a objevil to balsamico. A tak namísto toho, abych visela na okně, honím ho kolem kuchyňského ostrůvku a snažím se mu sebrat balsamico...

Než se vyšplhám zpátky na to okno, tak otevře šuplík s tříděným odpadem a bezmála celý ho roztahá po podlaze. Ani na okamžik neuvažuju, že bych to šla teď sbírat. Nechám ho si s tím dohrát, když je chvilku v klidu a neleze mi na to okno. Za chvíli už neslyším šustění krabice od pizzy, ani pytlíků, ale podezřelé šplouchání. Našel své ranní caro. A přelévá ho z hrníčku do obalu od pribináčka a zase zpátky. Máme caro i na bílé zdi v kuchyni. Jaký pech, některé jsou černé a on se trefí zrovna na bílou. Ani na okamžik mě nenapadne, že to půjdu teď uklízet. Soustředím se přece na ta okna. 

Takže Vincent cucá worcestr. Jsem klidná, stojím na okně, jsem ráda, že je chvíli klid. Je mi jedno, že to pije. Jenom si přeju v tuhle chvíli umýt to druhé okno z osmnácti. A klid. Chvíli klidu si přeju. A to byla asi ona. Až půjde na hodinu po obědě spát, půjdu asi s ním. Nebo si jenom prostě sednu a budu tupě zírat do zdi. Pořád je smutné být sama, ale zas na druhou stranu…žádný chlap mi po návratu domů z práce nemůže říct: „Cos’ tady sakra celý den dělala? Vidělas’ ten bordel všude kolem?“ A za to teď vlastně cítím vděk.