Partnerství jako berlička?

„Potřebuju si najít normální vztah a ne takhle přespávat okolo…“ řekl a ukončil tím letmý románek se mnou. Aha. A já snad „nepotřebuju“ normální vztah? 

I on mě přiměl se zamyslet, proč každý tak moc touží být ukotvený v nějakém vztahu a jestli po tom taky toužím nebo ne. 

Já žiju sama s dětmi. Bez partnera. Bez partnerského vztahu. Lásky se mi dostává od dětí. Ale přiznávám, že nedokážou vyplnit místo ve mně, které cítím jako obrovsky prázdné. 

Učím se s těmi všemi pocity zacházet. Nějak je integrovat a nezbláznit se z nich. Vždyť jsem tolikrát záviděla single lidem, že jsou svobodní a můžou si dělat, co chtějí. Nemusí se nikomu zpovídat, cítit vinu, když nevyhoví partnerovi. Proč teď nedokážu být jenom šťastná, že jsem sama? Proč to beru jako svou slabost? Dokonce, když se mě někdo výslovně zeptá: „A ty jsi jako sama se čtyřmi dětmi?“, tak to cítím jako urážku. Útok. 

No ano, jsem. A co jako? To se nesmí? Nebo co mám jako teď dělat? Dát si inzerát: „Hledám muže svých snů, který bude milovat nejen mě, ale i všechny mé děti a bude s námi žít šťastně až navěky“? 

Byla jsem vlastně sama i ve vztahu. 

Bohužel musím říct, že i to bylo lepší, než být skutečně úplně sama. Pocit samoty v plné posteli je frustrující. Lehávali jsme vedle sebe zatímco mezi námi byla gigantická propast. Každé ráno jsem ale vstávala s novou nadějí, že třeba dneska, třeba dneska si budeme zase blíž. Dny mi vyplňovaly děti a já se jim ráda věnovala naplno hlavně proto, abych nějak zaplnila tu prázdnotu ve mně. Smutné. Sice tam byla jistota, že manžel každé odpoledne přijde domů, ale když přišel, necítila jsem se míň sama. Spíš jsem měla pořád takové nějaké pnutí z představ o tom, co bych měla dělat já, abych mu vyhověla – jestli uvařit večeři nebo radši uklidit dům nebo ideálně úplně všechno dohromady a ještě u toho vypadat jako Barbie z časopisu. Já měla taky představy, co by měl dělat, aby vyhověl mně – aspoň dnes nechodit do hospody/ na tenis/ fotbal. Vzít mě na rande bez dětí. Plně se soustředit, když s ním sdílím svoje sny a plány. 

No. Vlastně strašně smutný příběh toto. Veselý závěr ale je, že teď se cítím mnohem svobodnější a mnohem víc sama sebou. Víc se znám a už se nemusím skřípat do škatulek, ve kterých mi nebylo příjemně a nemohla jsem v nich být autentická. A to JE rozhodně benefit. 

Jen ty pocity samoty…

Na jedné straně cítím, jak mě to trápení v samotě posiluje a posouvá, jak se víc a víc poznávám. A na druhé straně si uvědomuju, že si stejně až příliš často pomáhám občasnými milostnými románky. Opravdu se snažím je brát okrajově, protože tuším, že nejsem připravená na silnější emoční vztah. Ale samozřejmě, že s každým dalším tak trochu doufám, že už by to mohlo být to ono, co aspoň nějakou chvíli vydrží. Co mě vydrží sytit aspoň tak dlouho, jak já potřebuju. Zároveň ale nejsem asi ještě úplně připravená a zejména – nemám ještě úplnou důvěru, že partnerství vlastně funguje dobře a že by bylo pro mě prospěšné.

Deprese

Za poslední čtyři roky se mi vrátily deprese. Uvědomila jsem si, že jsem jimi trpěla celý život, už od puberty. Během jednoho z mých posledních pobytů na naprostém dně sebe sama jsem si uvědomila zásadní věc. 

Není převratná, ani zas tak moc interesantní, ale pro mě byla zásadní. Když jsem se takhle několikátý den procházela po svém vlastním dně, aniž bych kde kolem sebe viděla paprsek světla, došlo mi, že takhle strašně sám jsme přece úplně každý úplně pořád. Uvědomila jsem si, jak moc naivní bylo myslet si, že před tímhle uteču k nějakému muži, dětem, do manželství nebo i jenom do postele někoho jiného. Ne. Ne a ne. Nejde to. Nejde před tím utéct. Jsem nesmírně vděčná za všechny své blízké a spřízněné duše, které mě dokážou obejmout, pohladit, říct něco povzbudivého… Za všechny, kteří vím, že o mě v těch stavech mají péči a dávají mi najevo, že jim na mě záleží. 

Stejně si ale všechny ty stavy musím odžít sama. Nikdo jiný to za mě neudělá. Ani ten, kdo vedle mě sedí a drží mě za ruku nebo mi podává kapesníky. 

Uvědomila jsem si, že mi bylo vlastně úplně jedno, jestli vedle mě někdo zrovna je nebo není. Ano, byla jsem určitě ráda, že se mi máma nebo kamarádka stará v tu chvíli o děti, ale jinak mě jejich přítomnost nijak výrazně netěšila. Cítila bych se úplně stejně i kdyby tam nebyly. 

Uvědomuju si, jak trapně banální tohle moje zjištění je. Ale já jsem si fakt donedávna myslela, že když kolem sebe budu mít milované lidi, budu v tom bezpečném místě toho domova a toho rodinného zázemí, tak že se tomuhle opravdu vyhnu. A ono to asi i nějakou dobu docela fungovalo. Jenže. Jestli to fungovalo, tak proč se teď cítím tak, jakože jsem si konečně sundala klapky z očí a konečně vidím realitu takovou, jaká je? Jenom jsem se v tom partnerském vztahu, v rodině a zdánlivém bezpečí schovávala. Když jsem měla úzkost – bůhví z jakých důvodů – bylo jednoduché svoje vnitřní pnutí přemístit na nějaký objekt venku. Například: „Mám úzkost, protože můj manžel jde večer zase ven beze mě.“ 

Trvalo mi strašně dlouho si to uvědomit, já vím. Dvanáct let vztahu s manželem a další roky zkoušení všeho možného. Ale konečně mi to došlo. 

 

Sebeláska

Najednou už chápu všechna ta klišé, že mám na prvním místě zabezpečit sama sebe, že si mám udělat čas pro sebe. Že si mám sebe vážit, sebe milovat. Se sebou umět pracovat. Jo, protože kdo jiný tam pro mě je? Nemám vedle sebe teď muže, se kterým bych mohla sdílet. A je to tak pro teď v pořádku. Asi už trošku umím zabezpečit po všech stránkách sama sebe. Snažím se pracovat na svém vlastním zdroji nevyčerpatelné lásky, který není vůbec nijak závislý na okolí. Není snadné se k němu přes všechny vrstvy sebe sama dopracovat, je to bolestné a zřejmě to ani není úplně pro každého. Zcela jistě je snadnější schovat se do bezpečí vztahu.

„Jsem s tebou, protože chci a ne proto, že tě potřebuji.“ 

Tak si ale říkám, nejsou ty vztahy jenom taková další životní berlička? Berlička, o kterou je příjemné se opřít, ale je to opravdu i bezpečné? Neujede mi pod rukou, když je zem po dešti mokrá? 

Umím si představit plný, krásný vztah, který na začátku oba dva lidi úžasně sytí. Oba se zamilují, chtějí spolu trávit čas, je jim spolu prostě dobře. Ale. Všichni už víme, že ta počáteční chemie stejně jednou vyprchá. A pak musí přerůst v pevnou lásku, aby mohl vztah dál růst a vůbec fungovat. Zatím je pro mě nepředstavitelné, že by šel takový vztah udržet v mezích jakési dobrovolnosti. Slyšela jsem o téhle teorii ideálního vztahu už z více stran. Jde o to, že by spolu muž a žena měli být proto, že se mají rádi, oba jejich vztah obohacuje, ale neměli by se na sebe příliš spoléhat. Neměla by v tom vztahu být závislost. Já tu teorii miluju, dává mi ohromný smysl, ale pořád nemůžu přijít na to, jak ji uvést do praxe. Pokud jsem zamilovaná, je strašně těžké nezačít se zase spoléhat na „to venku“. Spoléhat se na toho druhého člověka - že mě nezklame, že za mnou dojede proto, že mě chce vidět, že se přece trochu možná i obětuje proto, že mě miluje! No ne? Vždyť já se přece občas taky trošku skřípnu jenom, abych mu vyšla vstříc. No. Tak takhle už ne. 

Ale ať chci nebo nechci, děsí mě, že bych ve vztahu zase rychle získala pocit závislosti na něm. A už se fakt nechci cítit na někom nebo něčem závislá. 

Věř a víra tvá…

…tě uzdraví, odpustí ti, splní přání…

Naprosto souzním s tím, že by člověk měl mít víru. V co, tak tam už se trošku ztrácím. Přijde mi ale důležité věřit v něco, co nás přesahuje. Vůbec věřit, že nás něco přesahuje. Kdybych nevěřila, mohl by se můj život smrsknout a myslím, že by se mohl zdát ještě těžší. 

Mám trochu obavu, že právě víra ve vztah, v partnerství, ke kterému se budu upínat jako k modle, je právě ta berlička. Ale co víc, není to nic, co by přesahovalo moji existenci na téhle planetě. Nezdá se mi to zdravé. Připadá mi to jako kdyby se dvě síly, které jsou na sobě vzájemně závislé přely o to, která víc vydrží, ale zákonitě jedna musí prohrát. Už jenom proto, že dříve či později jeden z páru zemře, to je prostě fakt. A během společného života je může potkat mnoho a mnoho nástrah. Nevěra třeba? Celé to partnerství je pro mě ještě víc vratké, když si uvědomím, že lidský druh není fyziologicky nastavený na strávení života s jedním partnerem. 

Není to jako když věřím v něco, co mě přesahuje. To, co mě přesahuje, je zákonitě nade mnou. Nějaká vyšší instance. Víra v partnerství mi připadá jako ohromná berlička a mám pocit, že bych měla mít na prvním místě víru v sebe a pak víru v nějakou vyšší instanci. A na tom stavět. S vírou v partnerství strašně riskuju. Může se zvrtnout ve víru v toho druhého a ztrátu sama sebe. Může se zvrtnout právě v tu závislost, která mě tak děsí. 

Proto se mi konečně jeví jako nejlepší nápad první si opravdu zapracovat sama na sobě, sžít se s tím, kdo opravdu jsem, co chci, koho případně chci vedle sebe. Teprve potom si pouštět do života blízkého člověka, který by mohl (ale zákonitě nemusí – ne jenom z té pozice partnerství) být oporou, kdo mě může obohatit, já jeho a s kým by měly jít budovat nějaké hodnoty, zážitky, něco hezkého. 

A pak děj se vůle Boží/ Matky Země/ Vesmírná… 

Připravuju se na určité odevzdání se, na důvěru v lásku a začínám pomalu věřit, že to ještě v nějaké formě ke mně přijde. Přijde mi ale tím pádem fér být připravená i na zklamání. 

A proto je dobré mít dostatečně silný vztah sama se sebou – v prvním případě proto, abych měla sílu zůstat sama sebou v nezávislosti na druhém nebo na vztahu jako takovém a v druhém případě proto, abych mohla v klidu ustát případné zklamání. 

Odžít si to totiž stejně musíme každý úplně sám.