Mámy jsou lásky. Často se ale potřebují samy zazdrojovat.

Nedávno si ke mně lehla dcera, schoulila se mi ke krku a řekla: „Mami, ty voníš.” Trochu jsem se podivila, čím asi voním, a ona doplnila: „Sama sebou. Jako láska.” Mámy jsou lásky. Všechny mámy jsou lásky pro své děti. 

I ty, co objektivně nejsou dobré, i ty, co si o sobě občas myslí, že nejsou dobré. Když do toho stavu sama dojdu, a stává se to často, tahle moje dcerka mi pak opakuje, že jsem nejlepší máma na světě. Nevím, jestli to říká proto, že tomu věří, přeje si to nebo cítí, že to potřebuju slyšet. I když tomu v tu chvíli na svém mentálním dně vůbec nemůžu věřit.

Takové to klišé, jak každý dělá v danou chvíli to vůbec nejlepší, co dokáže, u matek zesiluje na významu. Fakt vůbec žádná máma to nechce schválně podělat. Někdy ale jednáme špatně a už v tu danou chvíli víme, že je to špatně. U mě je to obvykle otázka psychické pohody a míry fyzického vyčerpání. Pokud jsou na tom obě hladiny bídně, pak vím, že potřebuju čas pro sebe, odpočinek. A ne vždy je možné ho chvíli mít. Ale když to jen trochu jde, udělám maximum, abych se sama zazdrojovala. 

Protože nejsem jediný za děti zodpovědný člověk na světě. 

A protože jsem předně zodpovědná sama za sebe a za své pocity jakési základní libosti, ze kterých pak dál mohou čerpat i moje děti. Pokud jsem sama na nule nebo pod bodem mrazu, a to se stává, protože osobních radostí je pomálu, tak je to vždy signál k bytí o samotě. I kdybych měla sedět sama v kavárně nebo být s někým, s kým prostě chci být a dělat jenom činnosti, které dělat chci.

A myslím si, že je potřeba podporovat ženy-matky v tom, aby byly taky někdy jenom těmi ženami a žily životy, které patří jenom jim, ne jejich dětem. Došlo mi ale, jak těžké to je a že já sama mám obrovský problém rozpoznávat správné hranice, intenzitu a četnost odpojování rolí matka-žena. 

Mám pocit vysokých nároků společnosti na matky. Hodnotím se sama i skrze to, jak na mě nahlíží společnost. A podle ní a nějakých nepsaných pravidel není například vnímáno dobře, když máma děti na pár týdnů opustí a jede sama na dovolenou. Není ani dobře, když jde máma po šesti měsících od porodu zpátky do práce. Není dobře, když nechá miminko s babičkou a jede stavět školu pro jiné děti do rozvojové země nebo nějak jinak pracovat do zahraničí. Není vnímáno dobře, když žena nemá na úplně prvním místě děti a rodinu, ale třeba svůj život, svoji do té doby těžce vydřenou kariéru, svoje zájmy. Co na tom, že třeba tou svou kariérou rodinu živí. Vidíme hlavně to, že se tím pádem nemůže přece tolik věnovat dětem. Ne tolik, jak by měla… Není dobře, když si máma s dítětem dostatečně nehraje. A není samozřejmě ani dobře, když se třeba žena po porodu regulérně zblázní nebo má jinak pokroucené emoce, nedokáže dítě přijmout nebo ho kojit, a vůbec, mít ráda… i takové věci se dějí a ženy si je opravdu nepřivozují záměrně. 

Někdy to prostě není všechno podle představ. A žena, byť máma, není jenom máma, jejím hlavním úkolem je starat se o děti, ale musí se taky starat sama o sebe, aby měla dětem ze sebe co dát. Aby mohla být přítomná, klidná a nápomocná a aby v ní děti měly silnou a jistou oporu. Není to jednoduché, ne vždy je její odcházení snadné pro děti, ale v zásadě to děláme pořád i pro ně. 

Mámy tři, čtyři roky nedělají nic jiného, než piplají dítě. 

A já to plně schvaluju. Děsí mě moderní západní praktiky odchodu matek zpět do zaměstnání půl roku po porodu a odchodu miminek na celé dny do ústavů. Na druhou stranu tohle je zase norma ve většině vyspělých zemí západu. Nesouhlasím s ní a naopak si velmi vážím našeho českého systému, kdy je ženám umožněno zůstat s dětmi tak dlouho, jak samy děti potřebují. Ale mám pocit, že tlak na výkon role matky se tím ještě umocňuje. Musíme být perfektní, stále přítomné, stále k dispozici, skoro ani nemáme nárok na to být nemocné fyzicky nebo psychicky. Nemáme nárok ani na úzkosti, špatné nálady nebo nedejbože deprese. 

Přestože jsme si zvykli tady v Čechách stavět naše představy o mámách na piedestal, společnost se na mámy pořád dívá strašně přísně. A co je horší, samy mámy mají tendenci se strašně přísně hodnotit. A to samy sebe i jedna druhou navzájem. Nechápu, proč na sebe tolik v té mateřské roli tlačíme. 

Ale stále narážím na premisu, že mámy jsou tu zkrátka od toho, aby byly s dětmi pořád. Aby jim věnovaly svůj čas i energii, i když jsou samy nemocné nebo se necítí dobře. A ono to mnohdy fakt ani jinak nejde, tátové pracují, babičky daleko a mnohdy není možné, aby se dětem věnoval kdokoliv jiný než máma. 

Chci ale jemně upozornit na to, jak těžké to ty mámy v domácnosti mají. Nekomentuji automatické pračky, sušičky, jednorázové pleny, mikrovlnky a jiné výdobytky dnešní doby. Když říkám těžké, myslím hlavně sociální izolaci (s tou se většina mužů podle mě nepotýká) a k ní přidružený tlak na to, že všechno by mělo být perfektní, dítě čisté, spokojené, zdravé, nakrmené a klidné stejně jako matka sama. 

Možná tohle dřív bylo jednodušší, když rodiny žily v širším společenství. Málo mých přítelkyň má pravidelné babičkovské hlídání. Nebo pravidelné výpomoci s domácností, kdy babičky uvaří, poklidí nebo třeba pomohou s hromadami prádla. Při těchto příležitostech se musí lidé samozřejmě potkat, pobýt spolu, což je přesně to, co pomáhá všemu. Kontakt s jinými dospělými, sdílení.  

Rozhodně si nemyslím, že by se měla žena v mateřské roli nechat vykořistit a ztratit samu sebe. Třeba jenom proto, že si na to takhle zvykl její manžel. Že si zvykl, že po mnoho let žena dojde leda do obchodu a do dětské herny a jiný svůj život nemá. To je přesně to těžké. Že se to tak nějak všeobecně očekává. A to nechci moc mluvit o tom, jak špatně se některé ženy v mateřské roli cítí a jak těžké pro ně je vracet se zpátky mezi jiné dospělé, byť po tom bytostně touží. Mnoho žen se na mateřské cítí neužitečně, vyprahle, zakrněle ve všech svých dovednostech, protože to je prostě přirozený důsledek spousty let mezi dětmi. Život se smrskne na koupelnu, kuchyň, dětské hřiště a dětské nemoci. Šťastnější z nás si drží aspoň literaturu, kontakt s jinými dospělými anebo svou práci, což osobně považuju za jejich největší úspěch. 

Proč nad tímhle vůbec přemýšlím? Poslední dobou mluvím s ženami o mateřství hodně. Mimo jiné některé z nich zpovídám do knihy, která se krom mateřstvím zabývá taky různými ženskými rolemi. Mnohamámy vyjdou v říjnu 2023 a už teď je jasné jedno poselství. Ať my mámy uděláme téměř cokoliv, pravděpodobně to dobře dopadne. Protože láska k dětem. Protože láska dětí k nám. To máme společné. A dá se na ní později stavět i léčení dětství. Protože i když si myslíme, že jako mámy děláme všechno správně, všichni si stejně neseme svá traumata právě z dětství. Ale užívat si ho s dětmi, piplat je, než vyrostou, dát jim vše, co potřebují, aby byly spokojené, je boží. Je to ta nejlepší věc na světě. Na druhé straně ale může být máma (a možná by i měla) někdy jenom sama a dělat něco, co s dětmi a rodinou vůbec nesouvisí. Jenom tak, sama pro sebe a bez výčitek. 

A ano, co se týká mě, od teď opravdu dělám maximum proto, abych si udržela své volné chvíle samoty, kdy jsem jenom sama sebou a snažím se v těch chvílích na děti nemyslet. Uvědomuju si totiž, že tyhle časy o samotě jsou nosnou konstrukcí mého klidu a radosti, kterou pak můžu vracet zpět do dětí. A ony mohou být v těch dobách klidně s tatínky a nejen s nimi, mohou být s kýmkoliv, kdo je má rád a chce jim dát kousek sebe. 

Pokud není v pohodě máma, dojíždí na to stejně celý rodinný systém a děti především. A i když si někdy myslím, že jsem strašná matka, protože mám vysoké nároky na svoji samotu a aktivity bez dětí, moje děti plně důvěřují tomu, že jsem nejlepší na světě. 

Jako úplně každá máma pro svoje děti.