Stelvio, Stelviooo, já se z tebe poblijooo...

Když jste byli malí, taky jste chtěli po mamce, taťkovi, nebo babičce a dědovi, aby Vám povídali "Jaké to bylo, když jste byli mladí"? Já budu taky jednou s radostí vyprávět...Jednou..:) Zážitek se datuje do roku 2009 a byl to nápad mého teď už muže, který se na kole už narodil..

…Třetí den dovolené. 18.8.2009. 9:32 středoevropského času. Jasno, slunečno, mírný severovýchodní vítr o rychlosti 0,5 metru za sekundu, tlak 1054 hektopascalů, teplota 22°C.

No krása nebeská, co vám budu povídat! Po vydatné alpské snídani čítající asi litr mátového čaje, dva krajíce Šumavy a paštiky nejasného složení, jsme do Františka Laguny naložili naše dva hliníkové oře a vyjeli jsme směrem Passo de Stelvio (to jsem ještě nevěděla, jak moc budu všem svatým děkovat za to, že mám na tom svým Šemíkovi trojpacku…)

Po příjezdu do bodu A, jsme se na místní poště pomocí rukou a nohou doptali na polohu bankomatu, neb Italové jsou prostě líní a jiný než rodný jazyk neakceptují..Do kapsičky svého dresu jsem si uložila 10 eur pro případ nouze a můj drahý mne začal vybavovat výživovými doplňky potřebnými k úspěšnému zvládnutí té hromady šutrů..Když mi cpal druhý gel a třetí mysli tyčinku, rezolutně jsem (já Káča pitomá) odmítla, že je to zbytečné, protože za tři hodiny jsem zpátky a normálně se najím…hahaaa..

Dohoda zněla jasně: Prvních pět km spolu, pak každý svým tempem..Pro nezasvěcené - tím opravdu nemyslím, že by mě Pavlík zdržoval..

Ale kupodivu, nešlapalo se zas tak tragicky! Pravda, teplota vzduchu vysoko přesáhla hranici dobrého vkusu, ale stoupání bylo snesitelné a ty panorámata, táto!!! A tak se stalo, že těch pár společných kilometrů uteklo jako voda a ze mě se stal sirotek bez tachometru, což se ukázalo jako zásadní problém..Ono to totiž do toho kopce jede dlouho a pomalu a tak se člověku zdá, že namísto 3 km ujel takových 10..A myslí si, že už tam za chvíli musí být! Jenže jak nemá to počítadlo, tak vůbec netuší, že ještě zdaleka není ani v půlce..

Takže jsem se rozhodla spoléhat na své pocity a polohu hvězd. Vůbec jsem netušila jak jsem vysoko a kolik mi toho ještě zbývá, bylo mi horko (jako fakt horko) a dostala jsem hlad. To bylo hodinu a půl po startu a já jsem zrovna snědla jednu ze svých dvou müsli tyčinek. Příjemná pauza s výhledem na jakýsi krásný zasněžený hřeben.

A tak jsem jela dál. Dávno už mi nebylo do skoku, energie mizela rychlostí světla a já – vůbec nevím jak se to stalo - jsem v mžiku vycucla svoji poslední záchranu, gel s příchutí meruňky. Oooo to byla krása, srdce zase začalo bít normálně, hvězdičky před očima se rozplynuly a můj imaginární spolujezdec, kterému jsem zpívala nějaký song z 60. let, zmizel neznámo kam.

Jedu dál. A hle, na patníku u silnice vyryto číslo 1850..“To bude asi rok, kdy tady postavili tenhle pomníček“, říkala jsem si, když jsem krokem míjela jakýsi obelisk. Věděla jsem, že jestli se rozhodnu sesednout a zjistit co je to zač, minimálně 15 minut se mi nebude chtít do sedla zpátky. A cítila jsem, že brzo už budu nahoře, takže jsem se nechtěla zbytečně zdržovat.

Serpentýny začaly být únavné a tak jsem za jízdy slupla mou poslední pevnou stravu v podobě slisovaných ovesných vloček s rozinkami a ořechy. Díky Bohu jsem u silnice uviděla ceduli s nápisem Hotel Stelvio 1km! Nová síla se mi vlila do žil a poslední kilometr jsem se rozhodla vyjet bez pauzy a pak se kochat výhledem na tu krásu kolem.

V protisměru mě míjí usměvaví šťastlivci, kteří to už mají za sebou a pohledem povzbuzujou. Jojo, říkám si, tohle už snad zvládnu..přijíždím do poslední serpentýny a vidím něco, co se mi nadosmrti vrylo do paměti..Hotel Stelvio a za ním „ten“ zasněžený hřeben, který se mi asi před třema hodinama tak líbil..A až teď jsem pochopila, že to číslo na patníku nebyl rok výroby, ale oznamovalo mi, kolik metrů nad mořem se nacházím (takže mi zbývá ještě skoro 1km převýšení?!?) a cedule s číslem 38 udává kolik zákrut a serpentýn  mě ještě čeká, než se doplazím nahoru…Bylo mi jasné, že na tohle prostě nemám…

..Ale..znáte ten pocit…do něčeho vložíte spoustu energie a pak jako nic? Sakra já se tady zničím a na ten blbý kopec ani nevyjedu? Tak to teda prrrr..I kdybych tam to kolo měla nechat a dojít to pěšky..

A tak jsem vyrazila..No jo, ale došlo mi, že už jaksi nedisponuji žádnou potravinou ani gelem a ještě ke všemu se slunko šine za kopec a začíná být chladno. Takže bych si asi měla pohnout. Další věc je, že já mám klíče od auta, páč jsme si (my bláhoví) mysleli, že já to nahoru a zpátky dolů zvládnu rychleji, než Pavlík nahoru a zpátky okruhem přes Švýcarsko dolů...

A tak se hecuju, aby na mě dole nemusel čekat..Jenže hecovat se, když je vám zima a máte hlad, jde docela blbě. Začínám přehodnocovat svoje rozhodnutí ten kopeček zvládnout..A to udělám ještě asi tak 186x. Můj slovník se omezil na asi tři nejvulgárnější výrazy, které jsem se v mládí naučila a nyní jako by našla a jsem moc ráda, že pravděpodobnost, že mě někdo uslyší natož bude rozumět je velmi malá. Jedu, stojím, jedu stojím…to všechno asi v pětiminutových intervalech. Najednou před sebou vidím tlustého sviště. Vysvětluji si to svým vyčerpáním a jím způsobenými přeludy a hledám ve svahu krávu Milku. Není tam. Ale svišť pořád jo. Asi je pravý..Ale je mi to nějak jedno. Přichází SMS: Zlato, ty se s tím kopcem pořád pereš? Byl jsem u auta a jedu ti do kopce naproti… Jeeeežiš dyť já nejsem ještě ani nahoře!!! Chce se mi jet okamžitě dolů, ale nejsem přece blbá, neeeJ??

Přiznávám, že poslední asi tři km víc jdu, než jedu, ale já tu mrchu dám..a dala. Nahoře mě sice nepřepadl pocit z dobře vykonané práce ani euforie z dobytí severního pólu, ale byla jsem   neskutečně šťastná, že můžu jet dolů..Za svým milovaným chlapem, teplým čajem a svetrem.....Nahoře se nezdržuju, protože je mi hrozná zima. A správně tuším, že sranda to zpátky rozhodně nebude..

<div><a href="http://www.rajce.net/f419032174" target="_blank" style="float: left;"><img border="0" src="http://www.rajce.net/f419032174/350px" /></a></div>

Serpentýny nutí brzdit neustále a mám pocit, že mi prsty na rukách musí dřív nebo později upadnout. Ale jedu a začíná mi to být jedno. V protisměru potkávám jediného cyklistu a taky nevypadá, že by mu bylo do skoku..Ale neboj, taky se dočkáš..

Vjíždím do městečka, o kterém jsem si na cestě nahoru myslela, že je tak v půlce cesty. Zastavuju a odůvodňuju si to tím, že mi musí vychladnout ráfky a brzdy..A koho nevidím..Pavlík..? Nikdy jsem ho snad ještě neviděla radši J (promiň zlato, ale viděl jsi v jakém stavu jsem byla..J) A měl v kapse Tatranku! Chutnala asi jako steak ze svíčkové se smetanovým přelivem. A návleky na ruce a vestičku!! Ježíšku můj, nevěděla jsem, že příjdeš už v srpnu..

Pak už to šlo dolů dobře..Teda líp J No ale stejně jsem jela asi oklikou, protože když jsem dorazila a Pavlík mě sundal z kola, už mi stihl uvařit horký čaj..Asi jsem byla tak trochu mimo, protože moje tělo nějak nechtělo pochopit, že už se nemusí třást, když je dole 25 stupňů a myslím, že jsem začla i brečet – to asi z té radosti, že už nesedím na kole. Vnímat jsem začala cca za 30 minut po dojezdu. Chvíli jsem si myslela, že mi doma začnou všichni říkat „dračí drápe“ kvůli zakřivení mých prstů na rukou, které stále svíraly pomyslné brzdy. To ale naštěstí za dva dny přešlo..J