Jak jsme se rozhodli stát se světoběžníky...

Tak jsme si koupili výlet do Tater. Kdybych věděla co dalšího to krom platby přes internet obnáší, možná bych se rozmyslela, jestli nejet "jenom" na Praděd..

Měli jsme dvě možnosti..
1) risknout to a doufat, že nepotkáme nesnášenlivého strážce zákona, který nás při první silniční kontrole obviní z únosu dítěte
2) risknout to, vydat se na úřad a doufat, že tam budu první
Vzhledem k tomu, že trestní rejstřík bych si ještě chvíli chtěla udržet čistý, začala jsem se teoreticky připravovat na vyřízení cestovního dokladu pro Tondu a protože ten můj už je 5 let prošlý, rozhodla jsem se to vzít jedním vrzem.
Navštívila jsem tedy internetové stránky městkého úřadu pro Prahu 4 a nastudovala seznam dokumentů - rodný list dítěte a OP zákonného zástupce, což mě příjemně překvapilo, čekala jsem minimálně ještě výpis z rejstříku trestů, potvrzení od lékaře s ověřenými genetickými testy a nějaké vyplněné formuláře nejlépe v pěti notářsky ověřených kopiích.

Frontám jsem se samozřejmě chtěla vyhnout, takže jsem na úřad nejprve zavolala a "strašně milá" paní vedoucí odboru mi řekla, abych tam jako vůbec nechodila, že teď (středa 14:30) tam je fronta tak na hodinu, ať příjdu ve čtvrtek ráno na osmou. To ale řekla asi úplně všem, kteří s tímto dotazem volali, jinak nechápu co jsem ten druhý den udělala špatně..
Ve čtvrtek v 7:55 jsem s Tondou a papírovýma deskama "rodinné" dorazila do nového sídla úřadu na Budějovické. Všude tapety a transparentní nálepky s motivem bambusu, což dotvářelo dojem džungle. Přede mnou už tam totiž v tuto hodinu bylo dalších 30 lidí, ovšem míst k sezení cca 15. A přicházeli další a další, všichni ti, co uvěřili paní úřednici na telefonu..:)
8:00 - dostávám pořadové číslo 314 a odcházím do vedlejší lékárny koupit Tondovi něco k pití + hrnek, který jsem samozřejmě zapomněla doma. Naštěstí máme jenom jeden, druhý se tedy hodí. Prozřetelně kupuju i přesnídávku "co kdyby".
8:30 - Toník začíná být ve statické poloze na klíně nespokojen.
Projevy: Vydávání vysokofrekvenčních zvuků, nadměrné pocení (hlavně mé osoby),  oslabení už                     tak nízkého pudu sebezáchovy, když se vrhá střemhlav k zemi..
8:32 - Odcházíme na WC, kde je kupodivu i sklápěcí přebalovací pult. Tonda se na pár minut dobře baví u zrcadla, přítomné ženy podezřele jihnou.
9:00 - situace se zhoršuje, chybí dětský koutek, nebo alespoň kus koberce s hračkami. Když už někdo tuto inovaci vymyslel, měl myslet i na to, že dětí je i přes nízkou porodnost stále dost a jsou to tvorové od přírody zvídaví a hraví, což se s prázdnými halami úřadů úplně neslučuje...
Nervózní rodičové začínají situaci snášet hůře než jejich ratolesti, nervy pracují. Světelná tabule je hypnotizována desítkami párů očí.
9:15 - vytahuji poslední trumf a to jahodovou přesnídávku. Zorničky se roztahují, slina zpmaleně ukapává na svetřík. Na chvíli mám vyhráno. Bohužel se Tonda dostává do fáze, ve které v pravidelných intervalech rotuje kolem své osy, ovšem doma, v postýlce...
Přesnídávka zlikvidována, Tondu propouštím ze zajetí pětibodového pásu a pokládám na zem..Jediný svého věku, příliš malý na to, aby sám pobíhal mezi spoluobčany, příliš velký na apatické polehávání v kočárku..
20 cm nad zemí startuje nohy i ruce, aby měl při kontaktu s podlahou dostatečnou rychlost.
10:00 - Poutám totálně unavené dítě, které se už směje i mému pruhovanému tričku, do kočárku. Během 2 minut usíná. Začínám obracet a modlím se, abych čekala ještě alespoň hodinu. Bohužel..
10:20 - přicházíme na řadu. Musím se vejít do kabinky 1x1m.  Tondu nechávám zatím spát na chodbě v kočárku, vyřizujeme můj pas. Hotovo za 10 minut..Budím juniora, nadšený fakt není, čemuž odpovídá i jeho výraz na fotce. Udržet rozespalé dítě v klidu, držet mu ruce, hlavu vzpřímeně a přimět ho dívat se přímo do objektivu bez toho, aby tam byla vidět vaše ruka, noha, hlava...Ale kluk je to šikovná, dal to na poprvé. Paní úřednice jásá, chválí, já mám před sebou vidinu světla na konci tunelu.
Úřad opouštíme po necelých třech hodinách čekání s ujištěním, že jsme měli štěstí, protože tam lidé někdy čekají i hodin 6, což úpřímně moc nechápu.
Dva postřehy na závěr:
Informovanost úředníků: Paní čekající přede mnou se vracela po dvou hodinách domů pro rodné listy. Ne dětí, ale jí a manžela..
Když se odvolávala, že tyto informace na netu nenašla a telefonicky jí úřednicí byl potvrzen pouze rodný list dítěte a OP, vedoucí odboru jí s úsměvem řekla: "to víte, jsou to pouze úředníci..."
Já sebou naše rodné listy náhodou měla (součást složky "rodinné") ale nikdo je po mě nechtěl. Jediné co mě zarazilo byla otázka, zda se všichni prarodiče narodili na území ČR..? Kdyby náhodou ne, tak mě po tom všem pošlou pro lejstra, které dokládají jejich občanství??
Proč, když je úřad vybudován úplně nově a za ne malou částku, není možné si termín návštěvy zabookovat online přes internet? Ještě když se všeobecně o frontách ví a počátá se s nimi..?
Dětské pasy se prý vydávají jako prevence únosu dětí...Dnes jsem zjistila, že o rodičích dítěte není v jeho pase ani zmínka...Toto mne po té naší anabázi upřímně rozesmálo................
Tak pevné nervy a trochu toho štěstíčka, jak říkají naši fotbalisté...