A zrodila se hvězda ;)

Je tady, hvězda naše..:) A musím říct, že až do poslední chvíle neztratil tvář a my jsme s nervama jak špagáty čekali a čekali...

....Nakonec všecko dobře dopadlo a Antonín se narodil 4.8.2011 ve 13:10. Podle plánu to ovšem mělo nastat 22.7. :)

No, jedna z věcí, kterou mě těhotenství a porod naučili: Nic si neplánuj, všechno totiž může být nakonec uuuplně jinak!

Jako nastávající prvorodičové jsme se na ten náš den D důkladně teoreticky i prakticky připravili. A to dokonce v předstihu, protože nám erudované hlavy i obyčejní smrtelníci předpovídali, že s takovým břichem musím porodit aspoň měsíc před termínem...Jooo, to neznali Antonína!

Od 36. týdne jsme měli připravenou tašku do nemocnice. Ve 38. týdnu jsme začali vybírat hudbu na porodní sál. Při výběru jsme byli důkladní a brali jsme v úvahu všechny doby porodní, takže do finále se dostal Elvis, Barry White i Vašek Neckář :)

A pak už jsme jen čekali a vypuzovali vším možným i nemožným..Když nezabraly babské rady, rozhodla se paní doktorka v Podolí, že je čas jednat. Hamiltonův hmat bohužel také nezabral, takže nás v pondělí 1.8. měli informovat o termínu hospitalizace a následných "akčních krocích".

V neděli jsme oslavili výročí svatby, přejedli se sushi (řekla jsem si, že když mu to chutnat nebude, aspoň to bude rychlejší) a naposledy se vyspali ničím a nikým nerušeni..

V pondělí se na kontrole samozřejmě žádný zázrak nekonal a místo příbojových vln na monitoru kontrakcí se skvěla krásná rovná linka...

Paní docentka mi ale oznámila, že náš drobeček není drobeček a že si mě s okamžitou plantostí nechají na oddělení P3 což je oddělení rizikových těhotenství a že ještě tentýž den začnou vyvolávat porod. No, po týdnech čekání docela rychlý spád, ale konečně se začlo něco dít! Ta představa, že třeba už zítra tady bude ten genetický koktejl Ševčíka a Ševčíkové mě docela bavila..:)

Takže šup na vyšetřovnu a jedna dávka vyvolávačky a každé dvě hodiny na monitor..A světe div se, rovná linka se začínala nepatrně vlnit. Večer už byly kontrakce docela pravidelné a já si připadala jako bych posilovala břicho tak půl roku v kuse..Druhý den ráno nová dávka a za dvě hodiny další. No to už se stahy rozběhly docela pravidelně po 3 minutách, ale mladej jaksi neráčil sestupovat do nížin. Odpoledne nás tedy navštívil pan primář s tím, že mu asi budeme muset pomoct radikálněji než jsme plánovali a další den mě napsal na rozpis "punčových řezů". Takže předoperační vyšetření a nezbytné podepsání milionu papírů. Ale ještě jsem to nevzdávala, ještě jsem si říkala, že svýho prvního ironmana ten prcek přece neodpíská..:)

Každopádně jsem se vnitřně srovnala s tím, že to asi tak přirozené jak jsme chtěli nebude a začala se těšit na epidural tak, jak se jen na epidural těšit lze..:)

Ale to bych nebyla já, kdyby ještě něco nepřišlo..Večer dorazily výsledky předoperačních vyšetření a hele...HELLP syndrom. Paní doktorka vysvětluje a vysvětluje, že to jako není žádná sranda a nakonec z ní teda vypadne, že epidural není v tomhle případě možný a že to holt prospím celé...No, na to moje hormony zareagovaly nadprodukcí tekutiny v slzných kanálcích, na což byla paní doktorka zvyklá, protože takhle reagujou prý všechny a ona jim to fakt nerada říká :)

Pak už ji moc nevnímám. Nějak se nemůžu smířit s tím, že ho hned neuslyším, neuvidím..Takhle jsem to přece nechtěla..Přesně takhle jsem to nechtěla!

Naštěstí na scénu nastupuje anděl jménem Zuzka Kneschke (které jsme za všechno neskonale vděčni) a mimo jiné zařizuje Pavlovi účast na porodním sále, aby na to mohl svým odborným okem dohlížet a aspoň on si Koudelku nejmladšího mohl hned pochovat, což mě jakž takž uklidňuje.

Přes noc se Toník k ničemu kloudnému nezmohl, prostě proč by se měl namáhat, když to může mít bez práce, že? Takže čekáme, čekáme..A že prej už pro nás jedou! Hurá, 11hodin, bylo to nekonečné...Tak ještě nic, něco akutního nás vyšouplo..takže další minimálně hodina a půl..Konečně, půl jedné a jedeme.

Na sále je zima jak v kostnici, anestezioložka je výborná, hned jsem klidnější..a pak nic nevím...výpadek asi 20 minut a hurá vstávat!

Do prčic...co to je za bolest?? Mi snad někdo prostřelil břicho? Co se děje?? Otvírám oči a vidím Páju jak mi na foťáku ukazuje nějaký krásný uřvaný mimino.. Ježiš to je asi Toník! To je asi naše housenka! Ale ta bolest...A zas o ničem nevím..probudím se na jipce a chci morfium!!! A už mi ho nesou..Nejlepší anestetikum..Toník, kterého vidím poprvé tváří v tvář!

Příroda to má zařízené dobře. Zapomněla jsem na chvíli na všechnu tu bolest i nervy a jenom se kochám a brečím :)) za dvě minuty mi ho zase odnesli, ale bylo to boží!

Noc jsem probděla na JIP a ráno na pokoj. To nejhorší ale teprve přišlo..Zjevila se sestra a že prý musím vstát a do sprchy. Tak jo, to zkusím, ale tak mi aspoň podej ruku ne..? Ne, nic takového..to musíte zvládnout sama.. No přátelé, povím vám, že se mi bolestí chtělo zvracet..Jestli to čte některá, která chce z vlastní vůle a dobrovolně podstoupit císaře, tak vám radím..nejdřív se zeptejte matky, která má zkušenost s obojím aby vám to následně rozmluvila..:)

Opravdu to bolí a to hodně. Ale ten malý uzlík, který byl teda u nás trochu větší (4280g a 51 cm) za to fakt stojí. Blbá fráze, co? Však počkejte..:)

Děkuji také svému drahému, který se nesložil, všechno mi zdokumentoval, Toníka náležitě na světě přivítal a strávil se mnou v Podolí několik dní i pánům doktorům a sestrám, kteří byli skvělí (až na tu, co mi nepomohla vstát...:))

Teď musím končit, protože krmení (z)dravé zvěře se blíží a vůbec, na něj se tak nějak líp kouká než tady do toho monitoru...

Tak zdar a množte se!