Z Káčátka se začíná stávat malá sivá Labuť... Part No.2

  Pokračování příběhu o Bojovném Káčátku: Když Káčátko začalo chodit na střední školu, kam vůbec nechtěla, protože kdo v 15-ti ví co by chtěl nebo taky spíš, rodiče si myslí svoje a dítě málokdy poslouchají....

...začala tajně natruc kouřit. Tajně, i když rodiče možná tušili, nikdy nic neřekli, věděli, že by si to udělala stejně po svým. Dojížděla na školu, náročnou, každý den, vracela se pozdě, k tomu musela stíhat tréninky, začaly jí deprese a musela si najít zase nové kamarády ve škole.

Kamarády se najít podařilo, stíhat náročnou školu a tréninky bylo složitější. Učit se k Angličtině ještě Němčinu, kde si s paní profesorkou vůbec nesedly, učit se technické výkresy a zároveň přes týden trénovat, aby o víkendu mohla jet na závody – což ve finále bylo velkým vysvobozením od všeho a všech.

Se životem se prala, ponořila se do psychologie, aby se s tím vším dokázala popasovat, zažívala platonické lásky, nechtěla si nikoho, zvlášť ne kluky pustit k tělu víc než jen jako fajn kámoše. S kluky si díky tomu svému přístupu rozuměla o to víc, že se nijak nenaparovala, ale byla sama sebou a oni ji taky tak brali. Neměla potřebu si na něco hrát jako ostatní holky. Možná proto byla v trnem oku dvěma holkám, které ale považovala za kamarádky. Tvářily se tak, bylo vše fajn. Ona se plácala se svými depresemi, měla kamarády ve škole, trápila se s výkresy a tréninky a uvítala každý možný víkend na závodech, protože mohla vypadnout

Uplynul první půlrok na škole a jelo se na lyžařský pobyt se školou. Těšila se, že si konečně zalyžuje, že se naučí na sjezdovkách, že si užije zábavu a tak. Vše se zdálo být v pohodě, na lyžích jí to šlo, večery byly fajn, pilo se – tajně, hrály se karty a kecalo se. Ale možná té legrace bylo až moc, až tak moc, že ji kluci možná brali víc než ty její 2 kamarádky Danu a Petru. Začaly žárlit. Nevěděla proč, nechápala. Než jí něco nasypaly do pití, v kombinaci s alkoholem to mohla být smrtelná kombinace. Přišlo se na to, ale už bylo pozdě, to už se jí udělalo špatně. Bohužel něco tušila. Holky se zamkly na pokoji a nechtěly ji pustit, pak ji pustily aby se mohla jít napít, když se vracela nahoru za kluky na jejich pokoj, zaslechla holky jak jim říkají, že jí něco nasypaly do pití a měly z toho srandu, jenže to už bylo pozdě, Kačenka začala kolabovat. Pak už si toho moc nepamatuje. Bylo jí špatně, hodně špatně. Doktor se o ní postaral, něco jí píchli a druhý den  nebo možná ještě ten večer jí odvezli domů.

Tak byla pár dní doma než musela jít do školy. Trauma z toho všeho udělalo své, že se zhroutila. Pár dní doma a vylezlo na povrch to, co se tam skutečně stalo. Mělo to dohru ve škole a velkou. Do školy se vrátila, kamarádství bylo v háji, kluci se Kačenky zastali, holky z toho měly podmínky, ale dávaly to za vinu jí, žárlily na ni a prý to byla sranda. Sranda, která ji mohla stát život. Ve škole to začalo jít s kopce, přeci jen to nebyla škola úplně pro ni. Sekla se sportem – možná na truc, možná jen prostě neměla energii na to vše, tak mladá, ale už tak unavená životem a neustálými nároky na ni…ke konci roku se dohodly s ředitelkou, že bude lepší ukončit studium, otec se naštval, protože skončila školu, skončila sport, ale ona sama musela vědět co dělá nejlíp….. A ty dvě? Ty se nikdy neomluvily. Petra jen řekla, že to bylo ze žárlivosti, ale v podstatě to hodila na Danu. Jinak jedno rádoby kamarádství skončilo, dost blbě, s otevřenou ranou v srdci i na duši s nikdy neuzavřeným koncem, bez vysvětlení či omluvy proč se stalo co se stalo. Jen s obviňováním, že za to mohu já. Protože kdyby na mě nežárlily, nikdy by se to nestalo, tudíž i kvůli mně mají podmínku ve škole….smutné, jak lidi hází odpovědnost za své činy na druhé. Ale ono je to snazší. Ale co je horší, důvěra v lidi opět podkopána… Nedůvěřivé Káčátko, rodící se v labuť, zůstává stále nedůvěřivé.

Prázdniny mezi ukončením na té nešťastné, navíc soukromé škole byly ve znamení hor. Vydala se s rodiči a rodinným přítelem do Vysokých Tater. Hory od malička milovala. Hory jí vždy dávaly pocit svobody. Tam se vždy cítila volná jako pták bez zlomených křídel.

Lezení po skalách bylo úžasné, překonávala na spoustě mít sebe sama. Až na jedno místo, které se jí málem, opět, stalo osudné. Lezli sedlo Prielom, pod silným nánosem zmrzlého sněhu – ano i v Červenci tam bývá sníh – byly řetězy, na které se nedalo tím pádem spoléhat. Takže se muselo opatrně po do ledu vysekaných schůdcích, leč ledových. Ty se jí staly osudnými. Noha ujela v nepatrné chvilce nepozornosti a Kačenka se řítila srázem dolů, sutí se kutálela….poslední co si pamatuje, že křičela aby ji někdo chytil, pak jen, že nechce umřít a promítl se dosavadní život. Pak najednou z ničehožnic sedí, kouká, ptá se zdali žije….žila. Jen zázrakem přežila, možná díky velkému batohu, co měla na zádech. Ale podívala se smrti zpříma do očí a postavila se jí. Zážitek, který se jen těžko maže, jizvy na těle. Domlácená byla slušně, ale přežila, chodit mohla, houževnatá byla taky dost. Na horské chatě o kus dál jí ošetřili, koukali tam na ní jako na přízrak, kdeže to spadla a že to přežila?! I přes to vše to byl nádherný několikadenní výšlap do Vysokých Tater….

Prázdniny plynule pomalu skončily a jí začala další etapa života.

Odešla na jinou školu, lehčí, našla si nové kamarády a bylo to fajn. Jen rodiče měli o něj takový strach, že ji nepustili na školní hory. Protože přece, co kdyby se stalo to samé. Smutné, jak lidi přemýšlí. Nedali si to vymluvit. Ale Kačenka si to vynahradila. Společně s nově nabytými kamarády začala chodit po hospodách, kouřit marjánku a jiné… Žila, užívala si života. Pila pivo, ano v té době jim nalili pivo, i když jim nebylo 18, užívala si života, dalších lásek. Přišla větší láska. Spolužák Vláďa. Bylo to hezké, bylo to platonické a bylo to fajn. Platonické zpočátku. Prostě spolu začali trávit více času o přestávkách, pak i po škole a pak i víkendy. Byly to krásné dva roky, než Vláďa skončil s epilepsií v nemocnici, chodila za ním, pomáhala mu, bylo jim moc moc fajn, byly to krásné roky. Dokončili spolu učňák, ona šla na nástavbu, on si šel svojí cestou. Ale nikdy na sebe nezapomněli. Ani do dneška, i když nejsou v podstatě v kontaktu, byla to silná, hodně silná láska protkaná krásným přátelstvím. Nebyla to láska na celý život, bylo to mladé, Káčátko omlácené životem, ale bylo to krásné, o to víc, že hluboké přátelství s velkým nádechem lásky.

Když už skoro končila učňák, při vymetání diskoték a vypíjení baru, potkala Radka, byla to taková ta láska na první pohled, co nikdy nevydrží, ale bylo to fajn. Imponovalo jí, že má auto, má práci…proč ne. Jenže kamarádka, co se tvářila jako její nejlepší, žárlila. S Kačenkou nebyly vztahy nikdy lehké a Radek byl zřejmě přelétavý, spíš ji využil, aby se dostal k Veronice – její nejlepší kamarádce. Začali se po 4 měsících, co spolu chodili vídat s Veronikou, to ona ho svedla, nerespektovala, že je „její“ a on, on se nechal. Ale boží mlýny melou, pomalu ale jistě. Ti dva spolu začali chodit ,Kačenka se za pár týdnů oklepala, měla přeci jen před závěrečnými zkouškami, když potkala Pepu. Byl fajn, nevnucoval se, dalo se s ním povídat o všem. Byl zajímavý, ale hlavně byl svůj. Přátelství s Veronikou skřípalo, nelíbilo se jí, že Kačenka někoho má, ale jí to bylo jedno. Pepa ji podržel jako morální podpora u zkoušek, jezdili na výlety. Žili. Veronika po čase s Radkem začala žít a začalo jí peklo. Z Radka se vyklubal žárlivec, však jen ať si to užije, když se tak zachovala. Když se po nějakých 2 letech rozešli, prý ji sledoval, nenechával ji na pokoji, Kačenka byla s Pepou a měla klid.

No klid. Byla to holka živá, chtěla žít a hlavně, chtěla vypadnout od rodičů. Doma jí pořád jen říkali co smí a jak se má chovat, ona měla nějaké cíle v životě, trošku ambice a sny, ale Pepa moc ne. Tomu vyhovovalo žít na malém městě a potřeba cestovat? Nebyla, jo výlety po naší vlasti ano, ale ne moc daleko… Takže Kačenka praštěná puberťačka, protože začala dospívat možná moc brzy, si dala inzerát na seznamku. Ale jen z legrace, inzerát typu, na který by se snad normální chlap neozval. Joo, nevěděla jak to chodí. Ozval se, ozvalo se jich hromada. Ale ten jeden, ty jeho oči. Martin. Měl nádherné modré pronikavé oči. Zaujal ji. Ty oči….začali si psát, pak se potkali. A tím začala další, úplně jiná etapa života. S Kačenky se stala Labuť, se zlomenými křídly, věřila, že jí je on pomůže zhojit…a tak odešla. Odstěhovala se od rodiny, opustila milujícího chlapa a šla za něčím…do neznáma. Ale to je už další etapa…

TO BE CONTINUED…..