Svět po koronaviru

Úvaha do školy. Měli jsme v rámci uzavírání ročníků napsat úvahu na toto téma. Tak jsem se zamyslela a něco sepsala z mého pohledu.  

  Svět jako takový už nebude nikdy jako dřív. Nošení roušek, omezení volného pohybu, zavřené obchody nám zamotalo životy.Možná jsme si díky těmto omezením uvědomili, v jakém přepychu a luxusu žijeme a ničeho si nevážíme. Že nám chybí ohleduplnost, radost z maličkostí a jsme zvyklí mít vše na dosah ruky.Návštěvy Asie mi ukázaly jedno, vidět svět i z jiné perspektivy. Tam lidé žijí na ulicích třeba celá rodina, nošení roušek je pro ně denní standart. Ne, nemají je povinné, nosí je především jako ochranu před smogem (Vietnam, Čína…). My si je museli nasadit jen na omezený čas a stejně si stěžujeme. Obchody tam otevírají později, protože se žije dlouho do noci a přesto jsou lidé šťastní. Nežijí v takovém blahobytu jako my. Nám většinu obchodů zavřeli a lidé začali šílet a nakupovat zásoby, jako by měla přijít třetí světová, tam lidé žijí v jiných podmínkách a přesto dokáží být šťastní a nehromadit majetky a potraviny. Čím to je? Co nás tahle situace možná naučí? Co nám dala a co nám vzala? Zvykli jsme si mít vše na dosah ruky, nebrat ohledy na ostatní když jsme nemocní. Nošení roušky u nemocného člověka nebo u návštěvníka z Asie pro nás bylo znakem podivnosti, exotičnosti nebo jsme si často pomysleli, že druhý je padlý na hlavu. Najednou je musíme nosit taky. Bereme ohledy na ostatní - otázkou zůstává, zdali ty ohledy, rozestupy a podobně dodržujeme skutečně z důvodů toho, že nám něco došlo nebo jen, že nám to nařídila vláda a po uvolnění opatření se na vše vykašleme a vrátíme se do zajetých kolejí. Já si myslím, že nic nemůže být jako dřív. Že se nejde plně vrátit do stavu, jaký tu byl předtím. Svět jako takový už ale zůstane jiný, nezmění se celý svět, změní se jedinci, změní se způsoby cestování, možná se zvýší ochrana při nemocech každého z nás. Ale bude jiný. Teď jsme v situaci, kdy nevíme co bude, nesmíme cestovat, vzali nám volnou zábavu, zavřeli hranice a nás to nutí zamýšlet se nad tím, jak jsme žili. Mě osobně cestování chybí, propadla jsem mu a kdyby to šlo, jsem každý měsíc v jiné zemi. Ale ne pro ten konzum, ale pro tu možnost poznávat nové kultury a jako milovník jídla a kávy, ochutnávat nové chutě. Ale s ohledem na ostatní a s respektem dané kultury a pravidel. S respektem který dost možná v této zemi chybí. Který se učíme získávat, protože jsme možná něco pochopili.  Tenhle vir zamotal s našimi životy jako s tekutinou v šejkru. Zamotal nám hlavu, omezil setkávání a znemožnil mnohdy bezduché bloumání po obchodních centrech. Vzal nám iluzi toho, že máme vše a že nás o to jen tak někdo nemůže připravit. Že to co se děje ve světě se nám přece nemůže stát.Vracela jsem se z dovolené ve Vietnamu na začátku Února, v době, kdy jsme jen slyšeli, že se něco děje v Číně. Nás to poznamenalo, protože jsme museli řešit cestu domů, kterou nám zrušili. Domů jsme se dostali, ale když jsme přijeli domů, tady jako by se svět nepřestal točit. Jen jsme o tom četli, viděli ve zprávách, ale nenapadlo nás, že by se nás to taky mohlo týkat. Někteří z nás, i přes veškerá varování, že je to v Itálii špatné, museli odjet do jejich hor. Protože, oni přeci jedou na hory, jich se to netýká. Přeci nepřijdou o těžce vydělané peníze. Tak jeli, vrátili se, někteří onemocněli, někteří jen situaci tady více zhoršili, ale to je těžko říct. Letadla z Číny sem lítala ještě dlouho poté, co byli lyžaři z Itálie lynčováni za to, že tam jeli. Nechtěli jsme si nechat sáhnout na naše dovolené, prodloužené víkendy a peníze za zaplacené zájezdy…a najednou to přišlo. Zakázali nám vycházet ven, zakázali nám pracovat. Zavřeli nás jak křečky v kleci, řekli seďte doma, nepracujte, ale nevíme co bude. Najednou jsme mnozí zůstali bez příjmů, bez práce, bez zásob, protože nebylo moc z čeho nakupovat. Najednou jsme si uvědomili, že nejsme tak bohatí jak jsme si mysleli. Zjistili jsme, že žijeme v přehnaném pohodlí, luxusu plném možností, majetku, bohatství a zbytečných statků. Došlo nám, že pro peníze, zahrnováním se nepotřebných věcí a vychloubáním se, kdo ještě stihl lyžovačku v Itálii, jsme zapomněli na to nejdůležitější, a to zdraví. Že vše si koupíme, drahé dovolené, drahá auta, zbytečné nezbytnosti, protože je to cool, ale zdraví, ať už svoje nebo svých blízkých si nekoupíme. Že máme kolem sebe blízké lidi, kteří jsou daleko, my za nimi nemůžeme a oni patří do rizikových skupin.Uvědomili jsme si, že zdraví se koupit nedá a že člověk neví dne ani hodiny. Otázkou však zůstává, uvědomili jsme si to skutečně? Pochopili jsme to a změní nás to? Nebo je to jen otázkou času, kdy zapomeneme? Já myslím, že už nic nebude jako dřív. Nejde to, viry jsou nevyzpytatelné. Jsou přirozenou selekcí už tak dost přemnožené planety a jen nám ukazují, že pokud něco nezměníme v přístupu k sobě a přírodě, budou nás kosit, protože nějak se ta planeta chránit musí….