Ezo svět manifestace anebo to, čemu věříme si skutečně přitahujeme?

Ezo světu jsem před pár lety trochu propadla taky, kdo by taky ne, když jsem se plácala hluboko u dna, po drsných životních pádech a zkušenostech.

Člověk, ačkoli je realista, mnohdy uvěří čemukoli, aneb tonoucí se i stébla chytá. A skutečně mi mnohdy moje přání vyšla. Uvěřila jsem tomu, skočila rovnýma nohama do neznáma s tím, že to prostě musím risknout a hle, ono to vyšlo.

Ale stejně tak, jako něco vyšlo, protože jsem tomu bezmezně věřila, jiné nějak nevychází, přestože tomu věřím možná ještě víc.

Není přehnaná manifestace, víra v něco někdy až příliš na škodu? Funguje skutečně?

Říká se, uvěř a dokážeš. Věř a víra Tvá Tě uzdraví. Nevím, jestli když mi doktoři hrozili tím, že bez operace skončím na invalidním vozíku a já jim řekla, že to risknu a věřila tomu, že tam neskončím, jsem opravdu dokázala to, že to funguje. Zabojovala jsem, cvičila jsem, prolila hodně slz bolesti, chodila na fyzio, akupunkturu, prolila další slzy bolesti, ale nevzdala jsem to a dneska můžu i běhat a lézt po Alpách. Ano, následky mám, malé, občas se ozvou, ale funguju a nikdo by nic nepoznal. A že občas uroním slzly bolesti do polštáře? No a? Uvěřila jsem a dokázala jsem to nebo to bylo jen tvrdou dřinou?

Ezo svět mi ukázal i svou temnou stránku, a to, že ne vše se dá vyřešit pouhou manifestací, vírou, vizualiací, jak to někteří ezošmejdi podávají, prodávají a ukazují. Bez práce nejsou koláče, říkávaly naše babičky a měly pravdu. Člověk musí věřit tomu, co dělá, ale taky musí pro to, čemu věří něco dělat, nestačí jen sedět.

Jenže co když makáte, dřete, snažíte se a věříte, ale neustále Vám něco/někdo hází klacky pod nohy. Je to jen zkouška naší víry a vytrvalosti a to kýžené ovoce se časem dostaví nebo je to jen ukázka krutý reality, že ezo svět je jen pouhá iluze, že se člověk má na víru v to, co dělá vykašlat a jen tvrdě dřít? Někdy je prostě těžký uvěřit, když si člověk něco „zmanifestoval“, uvěřil….

Já vím, že na nohy jsem se taky nepostavila hned, že to bylo několik měsíců tvrdé dřiny, bolesti a slz. Ale odměnou mi bylo to, že můžu chodit po horách a dělat to, co mě baví.

Že se to týká všeho a že občasný nezdary nás nemají odradit od toho co děláme, že nás mají posílit. Ale někdy je těžký neztrácet naději a víru. Bohužel ta ezo masírka, to, že nic není jen tak, ale ezo svět Vám tu iluzi toho dává, je někdy těžký pro mozek to zpracovat, přijmout.

Jsem pragmatik, věřím, že co si umanu, to dokážu. Ale někdy prostě přijdou dny, kdy o všem začnu pochybovat a mám chuť to zabalit….