...když se upíšeš ďáblu...Part No1.

Psal se Srpen L.P. 2014....v touze plnit si své sny jsem se upsala "ďáblu" av ymanit se z jeho sevření, mě stálo hodně sil... Část první:

Nejhorší je, upsat se ďáblu. Nikdy by mě nenapadlo, že toto zažiju i já sama na vlastní kůži.Ale už to tak je a není cesty zpět. Možná to ani není tak těžké, ale spíš ještě složitější. Horší o to, že ďábel Vám nedá nic zadarmo, ale můžete se vykoupit, ale když je to zároveň i psychopat, Jekyl a Hyde v jednom, dvě osoby v jedné, navzájem o sobě nevědící, je to o to těžší. Nevím, jestli výraz "upsala jsem se ďáblu" je ten správný výraz, ale je to peklo, jen občas, ne pokaždé, ale je to těžké, nervy drásající a velice těžko se z toho odchází.Člověk by si měl jít za svými sny, i tak to vypadalo v mém životě a pořád to tak je. Takže když jsem dostala nabídku na spolupráci a následně na to, stát se společníkem, znělo to a vypadalo to krásně. Člověk má zkrátka svoje sny, který si chce plnit.Nejsem naivka, co by nestála nohama na zemi, jsem člověk co má vcelku dobrý odhad na lidi, ale psychopata jsem prostě neprokoukla. Nevím ani, jestli psychopat není moc tvrdé slovo, ale magor to je rozhodně. Spolupráce začala dobře, vše šlo jak mělo, bylo dáno na mé rady, mé zkušenosti, vše se poctivě papírově ošetřilo a začali jsme společně pracovat na velkém projektu. Velkém, jak pro koho, ale pro mě to bylo přiblížení se snu, moct rozvíjet se ve svém oboru, svojí profesi....po prvním měsíci přišla první rána, moje chyba, tak moc jsem se zabrala do práce na projektu, uvěřila tomu, že finančně mě zajistí po dobu rozjezdu...ano zajišťoval, na jídlo bylo, na výdaje taktéž, než přišla platba nájmu za byt...najednou slova, která byla na začátku vyřčena, jako by neexistovala a vše se začalo otáčet proti mě...nakonec ale přeci jen pomoc přišla, sice s velkými výčitkami, vydíráním, ale přišla.... Jsem člověk, který nechce a nebude na nikom závislý, takže jsem svůj čas na projektu omezila a více se věnovala svojí profesi "vedle" abych si zaplatila vše sama...což se také setkalo s nelibostí, se slovy, ale já Tě zajistím, ale bez výčitek, vydírání to nešlo....podpora byla menší a peklo čím dál větší.Nakonec jsem práci dokončila, a teď se více věnuji svojí práci "vedle" přičemž zvládám vychytávat mouchy na naší práci, dělat vše pro reklamu, seo a vůbec aby ta práce na tom měla smysl...a to je také málo.Slova já Tě varoval, nebudeš mít osobní život se mi denně vkrádají do smsek, mailů i do telefonních hovorů. Výčitky stylu já také nemám čas na osobní život slyším téměř denně. Výčitky typu, musíš makat, ale je Tvůj problém, že jsi se do toho tak ponořila, že jsi neměla nebýt mě ani na jídlo opět vyplouvají na povrch.Musím mu být vděčná, že mě podpořil? Podržel?Jednou to dělám pro sebe, jednou pro nás. Pokaždé jak se mu to hodí.Nemůžu odejít, když jsem to zkusila, začal mi vyhrožovat...každý si řekne, že pes který štěká nekouše, ale vím toho o něm dost na to, abych měla pochyby jestli toho opravdu není schopen....ačkoli mu nevěřím více než 1/3 všeho co mi řekl o svém minulém a současném životě a pekle v něm (údajném), nemůžu si být jistá ničím.Kdykoli se jen pokusím odejít z této pasti, jsem zavalena hovory, vyzváněním telefonu když to nezvedám a obrovskou záplavou smsek, že se divím, že mi nezkolaboval telefon ještě.Při vyslovení slova právník, věty budu to řešit právní cestou nastává ještě větší bouře rovna hurikánu a nelze odejít. Možná mám strach, možná se jen nechci vzdát té neskutečné dřiny, kterou mi nikdo nezaplatí, ikdyž to slíbil - ale k čemu je mi ústní dohoda, je to těžké a je to bludný kruh.Dělám něco, čemu věřím, stálo mě to hodně probdělých nocí, nervů a ztrátu osobního života na dost dlouhý čas, abych se toho jen tak dokázala vzdát a pohřbila celou moji práci, jen tak ji hodila do kanálu, protože mi to nenechá...už jen z principu a usurpátorství....a jak teď z toho ven? Není cesty zpět. Pro mě z toho jen plyne ponaučení, že se lidem skutečně nedá věřit, že jsem zase jednou naletěla, ale on to byl vlk ve velmi dokonalém rouše beránkově, že mu nešlo neuvěřit...využil slabé chvíle mojí duše, která prahla po pocitu, cítit se opět jako žena, využil mé touhy po splnění svých snů a že jsem ochotná do toho dát vše, zcela plíživě s nevinným výrazem ve tváři....tak moc mě zajal do svých ostnatých pout, že každý pokus vymanit se z nich, mě tvoří další hluboké šrámy. Nakonec mi nezbude než se z toho vymanit změnou jména, adresy a opět začít od nuly, ale tentokrát úplně nový život....ale těžko říct, jak moc dlouhé prsty má, kdo ví, jestli to nejsou jen kecy, ale o pronásledování opravdu nestojím, a abych se v téhle zemi někde schovala a začala od znova???....bohužel to taky není tak jednoduché....dříve než se zhroutím, než mě přivede do pekla...jiná možnost asi není...není úniku...a nebo opět otázka, je to jen pes který štěká a nekouše?...